Impeachment

Jeffrey A. Engel je historik a profesor na Southern Methodist University v Dallasu. Je autorem několika knih, včetně When the World Seemed New: George H.W. Bush and the End of the Cold War. Engel se specializuje na americkou zahraniční politiku a diplomacii.

Jon Meacham je autor a historik, který získal Pulitzerovu cenu za biografii American Lion: Andrew Jackson in the White House. Meacham je také autor knih Thomas Jefferson: The Art of Power a Destiny and Power: The American Odyssey of George Herbert Walker Bush. Je také přispěvatelem do několika novin a časopisů.

Timothy Naftali je historik a profesor na New York University. Je bývalým ředitelem Richarda Nixona Presidential Library and Museum a autorem knihy One Hell of a Gamble: Khrushchev, Castro, and Kennedy, 1958-1964. Naftali se specializuje na americkou zahraniční politiku a tajné služby.

Peter Baker je novinář a autor, který pracuje pro The New York Times. Je autorem knihy "Impeachment: An American History, která se zabývá historií impeachmentu v americké politice. Baker je také autorem knih Days of Fire: Bush and Cheney in the White House a Obama: The Call of History.

Toto jsou čtyři významní autoři a historici, kteří se specializují na americkou politiku a historii. Každý z nich má své vlastní příběhy a příspěvky k americkému kulturnímu dědictví.

Impeachment je praktikován zřídka

Zdá se vám americká politika ještě více kontroverzní než kdykoli předtím? Určitě ano. Ale Trump není jediným prezidentem, kvůli kterému se americká demokracie ocitla pod tlakem krize spojené s impeachmentem.

Před Trumpem čelili impeachmentu pouze tři prezidenti USA: Andrew Johnson, Richard Nixon a Bill Clinton. Jen dva byli skutečně obžalováni: Johnson a Clinton. Nixon odstoupil dříve, než Sněmovna reprezentantů stihla obžalobu dotáhnout do konce. Detaily těchto tří krizí jsou nechutné a zároveň inspirativní a každá z nich vedla k trvalým změnám v americkém vládním systému. 

Nutnost vytvoření výkonné moci

Vzpomínáte si, jak skvělé bylo, když jste se konečně odstěhovali z domu svých rodičů a osvobodili se od jejich tyranských pravidel? A jak děsivé pak bylo, když jste si uvědomili, že teď už musíte být dospělí? Taková byla Amerika těsně po vítězství v americké válce za nezávislost. Nová země si ve své nezávislosti nevedla zrovna nejlépe.

Po válce zavládl chaos. Vzniklý provizorní politický systém nikomu nevyhovoval. Řada porevolučních států, v nichž vládli především zákonodárci, se přiklonilo k vládě lůzy. Aby si zákonodárci udrželi svá křesla, byli nuceni jednat tak, aby se zalíbili lidu, nikoliv aby mu prospívali. 

A co hůř, Američané nyní bojovali mezi sebou kvůli stejným problémům, kvůli kterým předtím bojovali s Brity. V zimě roku 1786 se v Massachusetts odehrála bitva mezi farmáři z vnitrozemí a soukromými milicemi, financovanými bostonskými elitami, o to, kdo má právo ukládat a vybírat daně. 

Soustředění moci pouze do rukou jedné osoby, jako je tomu u monarchy nebo jiného výkonného orgánu, bylo v porevoluční Americe stále kontroverzní myšlenkou. Čtvrtý prezident James Madison se obával, že „mnozí vážení jedinci“, zoufale toužící po stabilitě, prosazují návrat k monarchii, zjevně chybnému, ale známému systému. S úplným odstraněním výkonné moci experimentovaly také jiné státy, například Pensylvánie a New Jersey. 

Někdo musel stanovit nějaká pravidla, a to rychle. Otcové zakladatelé se v červenci 1787 sešli ve Filadelfii, aby na zasedání známém jako Filadelfský ústavní konvent vypracovali systém vlády.

Otcové zakladatelé byli nuceni přehodnotit své radikální postoje podporující zákonodárství a v obavách z toho, že se postoj veřejnosti k monarchii zmírňuje, si uvědomili, že přece jen budou muset vytvořit výkonnou moc. Potřebovali dosáhnout větší efektivity vlády, vybičovat zákonodárný sbor a reprezentovat jednotnou vůli lidu, nikoliv jen jedné skupiny voličů. K tomu bylo zapotřebí vytvořit post prezidenta.

Tato myšlenka však také vzbuzovala obavy. Vzhledem k dlouhé evropské historii despotických a samolibých králů a císařů byli znepokojeni tím, zda svěření tak velké moci do rukou jedné osoby nebude mít na prezidenta vliv, který povede ke korupci. Aby se tomu zabránilo, přišli tvůrci zákona se způsobem, jak zákonodárce v budoucnu ochránit před zkorumpovanými výkonnými orgány. Tak vznikl proces, který známe jako impeachment.

Impeachment je formulován záměrně komplikovaně

Otcové zakladatelé věděli, že budou potřebovat prezidenta, ale nehodlali mu dovolit žádné intriky podobné královským. Jak však mohli vědět, k jakému druhu nekalostí se prezidenti budou dopouštět o několik století později? Museli napsat ústavu tak, aby byla dostatečně konkrétní a umožnila budoucímu Kongresu odstranit zkorumpovaného prezidenta, ale zároveň dostatečně pružná, aby se mohla přizpůsobit měnící se době. 

Virginský plantážník a ústavní delegát George Mason jako první navrhl termín „high crimes and misdemeanors“ (závažné zločiny a přečiny), který by ospravedlnil odvolání prezidenta. To se stalo jednou z nejznámějších formulací v celé ústavě. 

Ústavodárný kongres se zabýval otázkou, jak zajistit, aby budoucí zákonodárci nemohli odvolat prezidenta za pouhou malichernost nebo hloupost. Předpokladem byl zlý úmysl prezidenta. Výraz „high crimes and misdemeanors“, volně definovaný jako zločin proti americkému lidu jako celku, byl vhodný – zněl závažně, ale vlastně byl vágní.

Vědci se o jeho významu stále přou. Ale právě když si myslíte, že se definice stává jasnou, opět se zamlží. Ukazuje se, že prezident vlastně nemusí spáchat zločin, aby jej bylo možné odvolat z funkce. Stačí, aby připravil půdu pro spáchání trestného činu, nebo dokonce neudělal nic, aby mu zabránil.

Proces impeachmentu podle tvůrců zákona není jen vágní, je také neuvěřitelně komplikovaný. I to byl záměr. Otcové zakladatelé věděli, že obžaloba prezidenta znamená zvrátit vůli lidu, který jej do úřadu zvolil. S ohledem na to se domnívali, že tento proces by měl být prováděn s maximální vážností a rozvahou.

Za prvé, aby bylo možné prezidenta úspěšně odvolat, musely by se důvody obžaloby dostat přes obě komory Kongresu – vypracuje je Sněmovna reprezentantů, ratifikuje a poté potvrdí Senát v procesu, jemuž předsedá předseda Nejvyššího soudu.

Ale to je v podstatě vše, co nám Otcové zakladatelé dali. V ústavě není žádná zmínka o pravidlech senátního procesu ani o tom, jakou pravomoc má Sněmovna předvolat k soudu informace nebo obžalovat úřadujícího prezidenta. Doladění těchto detailů v chaosu politické krize v reálném čase by bylo na budoucích vedoucích představitelích Kongresu.

A to, co následovalo, pravděpodobně překonalo nejdivočejší sny tvůrců zákona.

Andrew Johnson – nesnesitelný prezident

Jak nepříjemné je, když je někdo skutečně nesnesitelný, ale vy nemůžete najít důvod, jak se ho zbavit? V roce 1868 stáli členové americké Sněmovny reprezentantů právě před tímto dilematem. Přesto se rozhodli prezidenta Andrewa Johnsona obžalovat – právě proto, že byl nesnesitelný a otravný, nikoli proto, že porušil zákon.

Tvrdohlavý demokratický prezident, který nastoupil do úřadu po zavraždění prezidenta Abrahama Lincolna, byl v Kongresu ovládaném republikány neuvěřitelně nepopulární. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozepři.

Nechuť Kongresu k Johnsonovi byla zřejmě oprávněná – podle všeho to byl pitomec. Nejenže byl vzteklý, prchlivý a problematický – byl neuvěřitelně rasistický, a to i na tehdejší poměry. Vyrostl v chudé bělošské rodině v Severní Karolíně a rasová nadřazenost bílých mu dávala pocit identity. To způsobilo, že byl rozlícený a zahořklý kvůli prohře Konfederace v občanské válce. Poté skutečně prohlásil, že „Jih musí vést pouze bílí muži“.

Johnson neustále podrýval snahy kongresu o prosazení rasové rovnosti na Jihu. Nejprve se postavil proti 14. dodatku, který osvobodil otroky. Poté vetoval dva zákony, které zaručovaly občanská práva a volební právo bývalým otrokům. Nakonec vetoval zákon o Freedmen’s Bureau bill (Úřadu pro uprchlíky, osvobozené otroky a opuštěnou půdu), který byl zřízen s cílem pomoci bývalým otrokům postavit se na vlastní nohy.

Sněmovna byla pobouřena – třikrát se ho pokusila obžalovat z důvodů pochybnosti, než konečně našla opodstatnění. Body obžaloby byly založeny pouze na averzi, nikoli na konkrétním provinění.

Hlavní obvinění Sněmovny proti Johnsonovi spočívalo v tom, že porušil zákon "Tenure of Office Act", který prezidentům zakazoval odvolávat úředníky bez souhlasu Kongresu. Tentýž Kongres, který věděl, že Johnson chová otevřenou nelibost k ministru války Edwinu Stantonovi, přijal tento zákon v roce 1867 jako past na Johnsona. Johnson se do ní chytil – v roce 1867 navrhl Stantona propustit, což vedlo přímo k jeho obžalobě v následujícím roce.

Další body obžaloby byly vyloženě malicherné, stejně jako některé argumenty Kongresu. Kongresmani si stěžovali, že některé Johnsonovy projevy obsahovaly zlomyslné vtipy o Kongresu. Rovněž Johnsona obviňovali, že se podílel na Lincolnově vraždě. Jeden kongresman dokonce navrhl, že vhodným trestem za Johnsonovo chování by bylo vyhoštění do vesmíru.

Senát nakonec nemohl brát Sněmovnu vážně. Johnson byl v roce 1868 zproštěn viny a oslavoval to podle slov jednoho ze současníků „velkým množstvím whisky a veselím“.

Obžalovat prezidenta bez jasného porušení zákona ohrožuje křehkou rovnováhu moci, kterou si představovali tvůrci zákona. V další kapitole se dozvíte, co se stalo, když k jasnému porušení došlo.

Richard Nixon – nová pravidla pro impeachment

Po Johnsonově debaklu se většina lidí ve Washingtonu domnívala, že impeachment byl jakožto nástroj zjevně zaujatého Kongresu zdiskreditován. Pak byl v roce 1974 republikánský prezident Richard Nixon a jeho zaměstnanci přistiženi při tak nevhodném chování, že Kongres znovu obnovil impeachment a navázal tam, kde ho tvůrci zákona zanechali. 

Nixonovo chování bylo nestoudné a dlouho se dařilo vše zastírat. Nejprve došlo k vloupání do budovy Watergate v roce 1972, kdy byli zloději napojení na prezidenta přistiženi, jak v sídle Demokratického národního výboru instalují odposlouchávací zařízení. O tři dny později Nixon nařídil CIA, aby lhala FBI, která byla pověřena vyšetřováním. Později schválil vyplacení peněz lupičům za mlčenlivost a nařídil daňovému úřadu, aby pronásledoval jeho politické nepřátele kvůli daňovým únikům. 

Nakonec vyhodil generálního prokurátora a jeho náměstka, protože odmítli odvolat zvláštního prokurátora pověřeného vyšetřováním Bílého domu. Tato čistka, známá jako Masakr sobotní noci (ang. Saturday Night Massacre), byla začátkem Nixonova konce. 

Nixon byl donucen zveřejnit nahrávky usvědčujících rozhovorů, které si sám nahrál, až na základě jednomyslného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí, které bylo výsledkem dlouholetých jednání a tahanic ve všech třech složkách státní moci, stanovilo hranice, do jaké míry může prezident zadržovat předvolané důkazy na základě exekutivního privilegia – práva prezidenta na důvěrnou komunikaci. 

Jakmile jeho podpora ze strany veřejnosti a Kongresu ochabla, nastává Nixonův rychlý pád. 

V březnu 1974, téměř dva roky po vloupání do Watergate, se pro Nixonovo odvolání z funkce vyslovila jen o málo více než třetina Američanů. V dubnu už to byla více než polovina. V srpnu rezignoval a rozhodl se tak učinit dříve, než ho Kongres mohl obžalovat.

Krize spojená s Nixonovým impeachmentem donutila Kongres vytvořit nová pravidla. Pod vedením kongresmana z New Jersey Petera Rodina byl zřízen soudní výbor Sněmovny reprezentantů. Definovali „závažné zločiny a přečiny“ tak, aby zahrnovaly i trestné činy, kterých se prezidenti osobně nedopustili, ale které umožnili nebo je nechali neoznámené.

A co je ještě důležitější, členové výboru našli způsob, jak pracovat napříč stranami: bipartijní skupina nerozhodných kongresmanů v rámci výboru se stala známou jako Fragile Coalition (Křehká koalice). Výbor byl respektován i jeho odpůrci – Republikánský senátor Carlos Moorhead prohlásil, že má pocit, že se Rodino může přetrhnout, aby byl spravedlivý. To znamenalo, že jakmile se konečně objevily důkazy, nikdo nemohl tvrdit, že výbor má postranní úmysly. Právě díky výboru pro spravedlnost Sněmovny reprezentantů byla v Nixonově případu řádně vykonána spravedlnost.