Můj život s úzkostí

Scott Stossel je americký novinář a spisovatel, který se narodil v roce 1969 v Bostonu. Vystudoval historii na Harvardově univerzitě a práva na Georgetownské univerzitě. Je editorem časopisu The Atlantic a přispívá do mnoha dalších publikací, jako jsou například The New Yorker, The New York Times a The Wall Street Journal.

Stossel je autorem bestselleru Můj život s úzkostí, ve které popisuje svůj vlastní boj s touto poruchou.

Stossel je také členem různých organizací, jako je například Rada pro zahraniční vztahy a Americká akademie umění a věd. Je ženatý a má tři děti.

Úvod

Seznamte se s tím, jaké to je skutečně trpět klinickou úzkostí.

Většina z nás občas prožívá běžné úzkostné stavy, jako je nervozita z velké události nebo z prezentace před publikem. 

Někteří z nás zažívají i závažnější úzkostné stavy, jako jsou velké obavy nebo fobie. Tyto věci nám však obvykle nebrání vést „normální" život.

V krajních případech se dostaví klinická úzkost. Lidé, kteří trpí klinickou úzkostí, mívají hrůzu z věcí, které nejsou ve své podstatě nebezpečné (např. z veřejného projevu), a reagují na tyto situace extrémně, např. zvracejí nebo omdlévají.

Klinická úzkost je nejčastější formou duševního onemocnění

Většina z nás se shodne na tom, že úzkost je poměrně běžnou součástí života. Málokdo si však uvědomuje, že klinická úzkost je ve skutečnosti nejčastější formou duševního onemocnění. Je diagnostikována dokonce častěji než deprese a jeden ze šesti lidí na světě bude trpět klinickou úzkostí přibližně jeden rok v životě.

Mimoto se ukazuje, že úzkost je vlastnost, která se vymyká kulturním i časovým hranicím.

Například ve španělsky mluvící Jižní Americe se úzkost nazývá jako „ataques de nervios"(nervová zhroucení), grónští Inuité jí říkají „kajaková úzkost" a Íránci hovoří o „srdeční tísní". Ať už je označována jakkoli, všechny tyto termíny se vztahují ke stejnému psychickému stavu.

Klinická úzkost se nejen objevuje napříč zeměmi a kulturami, ale není také vázána na žádnou konkrétní epochu a v dokumentech se o ní hovoří napříč historií.

Své teorie o ní zastávali například Platón a Hippokrates, psal o ní Spinoza a Sigmund Freud se zabýval hledáním a definováním mechanismů úzkosti.

Je důležité si uvědomit, že úzkost není povahovou slabinou. Někteří dokonce tvrdí, že úzkost je ve skutečnosti motorem civilizace, tvořivosti a geniální invence.

S úzkostí se potýkalo mnoho lidí, kteří se proslavili svým úspěchem a vlivem, například Gándhí, Charles Darwin nebo Barbra Streisandová. Vedle těchto známých a uznávaných osobností bylo touto nemocí diagnostikováno také přibližně 40 milionů Američanů.

Při tak závratné statistické bilanci by bylo absurdní označit všechny tyto lidi za „blázny".

Samotný autor má daleko k tomu, aby byl považován za „blázna", který nemůže v životě uspět, je úspěšným novinářem a redaktorem, který navzdory chronické úzkosti dokáže zabezpečit svou rodinu a vychovávat děti.

Je tedy zřejmé, že klinická úzkost je univerzální nemoc, vůči níž není imunní opravdu nikdo. Jaké to tedy je žít s úzkostí?

Úzkost je nemoc, která člověku znesnadňuje život

Život s úzkostí je neustálý vnitřní boj. Někteří lidé ho přirovnávají k životu s cukrovkou, neboť úzkostný člověk musí každý den zvládat útrapy. Stejně jako diabetik, který musí neustále sledovat hladinu cukru v krvi a píchat si inzulín, musí si klinicky úzkostný člověk neustále vyhýbat stresovým situacím a být stále připravený si pro úlevu vzít lék.

Je smutné, že úzkostnost dramaticky omezuje každodenní život – mnoho úzkostných lidí je odkázáno na domácnost a často raději zůstávají doma, aby se cítili v bezpečí a měli věci pod kontrolou.

Například jeden klinicky úzkostný muž nebyl schopen projít v okruhu pěti kilometrů kolem svého domu, aniž by nezvladatelně zvracel krev.

Některé základní životní požadavky jsou pro úzkostného člověka téměř nesplnitelné. Autor například není schopen nastoupit do letadla nebo mluvit na veřejnosti bez toho, aby užil směs léků a alkoholu.

Dalším závažným problémem úzkostných lidí je citová vazba, protože mají tendenci příliš lpět na svých blízkých.

Autor kupříkladu v dětství špatně snášel odloučení od rodičů, a jakmile byli pryč, volal jejich přátelům v domnění, že jeho rodiče zemřeli.

Dalším problémem, se kterým se úzkostní lidé potýkají, je to, že jejich chování je často nevyzpytatelné a ponižující.

Například při cestování v cizím městě autor navštívil téměř všechna hygienická zařízení, ale žádnou ze samotných památek, protože byl zmítaný nervozitou.

Autor měl také jednou možnost navštívit rodinu Kennedyových. Bohužel kvůli svým citlivějším stresovaným útrobám nakonec ucpal jejich toaletu a nechal celou koupelnu vytopit.

Příčina úzkosti může být určena již v dětství

Existují různé teorie o příčinách úzkosti. Psychoanalytici se například domnívají, že úzkost pramení z potlačení tabuizovaných myšlenek, které se poprvé objevují v dětství.

Vezměme si například Freudovu teorii Oidipova komplexu. Freud se domníval, že chlapci sexuálně touží po matce a žárlí na otce, zatímco dívky baží po otci a závidí matce.

Tyto sexuální nebo žárlivé představy se nikdy neuskuteční, protože dítě se obává potrestání za to, že takto smýšlí. V důsledku toho tyto představy přetrvávají a promítají se do objektu, který v dítěti vyvolává úzkost.

Sám Freud se domníval, že jeho vlastní fobie z vlaků vznikla proto, že v dětství viděl ve vlaku nahou matku a zatoužil po ní.

Oidipův komplex je nicméně v současnosti považován za zastaralou teorii.

Jiná teorie se zabývá konkrétně vztahy mezi matkou a dítětem.

Obzvláště se předpokládá, že děti, které snášejí delší odloučení od matky, mají sklon k úzkostným stavům.

Jedna studie na opicích rodu Rhesus prokázala, že ty, které byly odděleny od matky, trpěly v dospělosti kromě agresivity a sociálních abnormalit také dlouhodobými následky, jako je úzkost.

Zdá se, že způsob, jakým matka komunikuje se svým dítětem, má zásadní význam při určování toho, jak úzkostné bude dítě ve stresových situacích.

Jeden experiment například ukázal, že dítě, jehož matka je pozorná, starostlivá a milující, se v nových situacích (například když do místnosti vstoupí cizí člověk a matka odchází) chová méně úzkostně než dítě, jehož matka sama jedná rozporuplně a úzkostně.

Co tedy mohlo způsobit Freudovu úzkost? Třeba tím, že jeho matka po smrti bratra upadla do deprese a přestala se o staršího syna starat.

I autor měl úzkostnou a fobickou matku a to mohlo poznamenat jeho samotného.

Zdá se tedy, že způsob výchovy dítěte má značný vliv na jeho budoucí chování a míru úzkosti.

Úzkost je evoluční přizpůsobení a dědí se geneticky

Přestože není snadné s ní žít, nemusí být úzkost nutně vadou nebo překážkou. Ve skutečnosti se jedná o evoluční adaptaci, kterou lze nalézt v našich genech.

Podle teorie „přežití nejschopnějších" jsme naprogramováni k tomu, abychom byli úzkostní vůči nebezpečným věcem, protože ten, kdo se bojí hrozby, jako je had nebo vysoký útes, má větší šanci přežít než ten, kdo nemá z ničeho strach.

Proto se tyto fóbie mohou snadno rozvinout, neboť se v dávné minulosti jednalo o prospěšné projevy strachu.

Klinicky úzkostní lidé se však obávají věcí, které nejsou ve své podstatě nebezpečné, a intenzita jejich úzkosti postrádá evoluční význam.

Vezměme si například autorovu fobii ze sýra. Je zřejmé, že to není ani adaptivní, ani účelné.

Bylo také zjištěno, že se pravděpodobnost vzniku klinické úzkosti zvyšuje s určitými geny.

Vyšší míru úzkostných stavů lze pozorovat již několik týdnů po narození, což svědčí o genetické stránce této choroby.

Studie ukázaly, že 15 až 20 procent kojenců je již krátce po narození výrazně úzkostnějších než ostatní. Studie také ukazují, že tito kojenci se stávají velmi úzkostliví, když dosáhnou dospělosti.

Autor si rovněž všímá jisté genetické souvislosti mezi svou úzkostí a úzkostí své dcery, vzhledem k tomu, že má dokonce tytéž fobie, přestože ji rodiče vychovávají láskyplným a starostlivým způsobem.

Které geny jsou tedy za úzkost zodpovědné?

Vědcům se podařilo některé z nich identifikovat.

Například gen stathmin zajišťuje schopnost vyvolávat pocit strachu. Když je pokusným myším odebrán, neprojevují již strach.

Existuje také souvislost mezi variantami genu zvaného RGS2 a lidmi, kteří jsou velmi úzkostní.

Z toho je patrné, že určitá míra úzkosti zajišťuje člověku možnost bezpečného chování a přežití. Někteří jedinci jsou však nadměrně úzkostní, což může být dáno jejich genetickou výbavou.