Umění ptát se

Zjistěte, jak Amanda Palmer dosáhla svých snů a jaké rady má pro vás

Ať už jste fanoušky skupiny Dresden Dolls nebo Amandu Palmerovou znáte ze sociálních sítí či z jejích poutavých a někdy kontroverzních vedlejších projektů, jakmile o ní jednou uslyšíte, budete vždy chtít vědět, co chystá. Její twitterové příspěvky, koncerty a interakce oslovily miliony lidí - a většina z nich se stala jejími fanoušky a příznivci.

V této knize však vysvětluje, že pouhé vystupování a tweetování není úplně všechno. Ve skutečnosti budování úspěšné kariéry umělce a performera souvisí také s uměním o něco požádat, navazovat kontakty a správně se chovat k lidem. Tyto kapitoly vysvětlují cestu Palmerové od pouliční umělkyně ke světoznámé osobnosti a ukazují, jak i my můžeme dosáhnout toho, po čem toužíme.

Když přijmete něčí pomoc, možná mu tím pomůžete

Stydíte se někdy požádat o finanční podporu své přátele, rodinu nebo spolupracovníky? Je běžné, že se cítíte nepříjemně, když žádáte o pomoc své okolí? Ale schopnost přijmout pomoc, když je nabízena, je ve skutečnosti produktivní jak pro vás, tak pro osobu, která vám podává pomocnou ruku.

Vezměte si například autorčin vztah s jejím přítelem, bývalým sousedem a mentorem Anthonym. Ten autorce pomáhal tím, že jí poskytoval morální podporu a rady po celou dobu jejího dospívání a také tehdy, když byla na cestách.

Jejich vztah však nebyl tak jednostranný, jak by se mohlo zdát: Anthony, který si v dětství prošel týráním, o sobě a svých problémech nerad mluvil. Ve skutečnosti nacházel radost v tom, když mohl mluvit s ostatními o jejich problémech. Tímto způsobem bylo nabídnutí jeho pomoci spisovatelce přínosné pro oba.

Vyzkoušejte si to. Když začnete jako umělec přijímat pomoc druhých, budete překvapeni, jak lidé podporují umělce, které obdivují.

Než se Palmerová stala profesionální hudebnicí, pracovala jako pouliční umělkyně představující živou sochu a stála celé hodiny na jednom místě. Přezdívalo se jí „Nevěsta". Nosila bílé svatební šaty, bílou barvu na obličej a černou paruku a měnila květiny za peníze. Její vystoupení z ní rychle udělalo místní bostonskou celebritu a přilákalo mnoho příznivců.

Mezi její příznivce patřili ti, kterých se její práce buď dotkla osobně, nebo se prostě jen rádi podíleli na uměleckém projektu, který zaujal veřejnost. Například majitel obchodu se zmrzlinou, kde autorka pracovala na částečný úvazek, jí umožnil uschovat si kostým ve sklepě obchodu, který jí sloužil také jako šatna.

Kromě podpory šéfa pomohl autorce i zaměstnanec květinářství, který jí poskytl výhodnou cenu na květiny pro její vystoupení, majitelka obchodu s burritem, která jí nabídla jídlo a majitel kavárny, který jí zajistil klidné místo na přestávky.

Když vám někdo pomůže, dejte mu na oplátku dárek

Kromě toho, že autorka vystupovala jako „Nevěsta", ztvárnila i řadu dalších postav. Když hrála „Princeznu Ruletu", baletku s bílou tváří, reagovala na to, že jí lidé dávali peníze, tancem, při kterém se náhodně otáčela a skákala na různá místa.

Každé místo znamenalo jiný dárek, který osoba dostala, například sladkosti a plastové hračky. Byl tu však háček: autorka si uvědomila, že dárky, které rozdávala, stály příliš mnoho v poměru k darům, které za své vystoupení dostávala.

Přesto chtěla nabídnout něco na oplátku, a tak se rozhodla pro květiny za rozumnou cenu, které se nakonec staly základním bodem jejího vystoupení v roli „Nevěsty". Někteří lidé však o květiny prostě neměli zájem a autorka došla k poznání, že dárky nemusí být jen materiální.

Stalo se to takto:

Někdy se zlobila, když posluchači odmítli její květinu, jindy se zase obávala, když jí bezdomovci, kteří zjevně měli mnohem méně než ona, dali výměnou za květinu dolar. Začala si uvědomovat, že hodnota její služby má jinou podstatu.

Pochopila, že hlubokým pohledem do očí svých diváků jim dává pocit, že jsou milováni jiným člověkem. Byl to tedy spravedlivý obchod i pro její publikum bez domova, protože jim umožnila „cítit, že jsou viděni“, což je luxus, který jim společnost dopřává jen zřídka.

S pocitem neviditelnosti se setkala i autorka: dříve pracovala jako striptérka a věděla, jakou hodnotu má pohled do očí a jak se díky němu člověk cítí jako skutečný člověk.

Přesně jak jí kdysi řekl její přítel Anthony: ne vždy můžeš dát lidem to, co chtějí, ale co jim můžeš dát vždy, je empatie a pochopení. A to znamená hodně.

Přijímejte velkorysost druhých

Byli jste někdy na představení, kde umělec nežádal o příspěvek? Čím to je, že někteří lidé mají problém požádat o pomoc? Důvodem je to, že pro mnohé je obtížnější přijmout něco, co dostanou oni sami jako jednotlivci. Dar poskytnutý kolektivu, jehož jsou součástí, přijímají snadněji.

Například autorčina kamarádka hudebnice jí jednou řekla, že dostala nabídku na placené vystoupení, ale necítí, že by si to zasloužila. Jako sólové muzikantce jí připadalo nesprávné přijmout platbu za své vystoupení. Autorka si pak stejnou tendenci uvědomila i u sebe. Necítila se oprávněná žádat a přijímat peníze, dokud se nespojila s Brianem Viglionem a nezaložila skupinu The Dresden Dolls.

Uvedené dilema se týká zejména žen.Studie Emily Amanatullahové z roku 2010 ukázala, že při vyjednávání o platu mají ženy tendenci žádat méně peněz než jejich mužské protějšky. Když však jednají jménem přítele, klidně si řeknou o stejnou částku jako muži.

Je nezbytné tento fakt překonat a vždy přijmout pomoc, když je nabídnuta. Přesto, pokud nedokážete pomoc přijmout kvůli tomu, kdo ji nabízí, nebo protože si myslíte, že ji nepotřebujete, je pravděpodobné, že problém, kterému čelíte, není zatím tak závažný.

Například autorka nemá problém přijmout nabízené věci a nestydí se požádat o věci, které by ostatním mohly připadat trapné, například hlasitě prosit o tampon na veřejné toaletě. To se ale změnilo, když se provdala za Neila Gaimana, uznávaného a bohatého spisovatele. Ačkoli v minulosti přijímala půjčky od cizích, manželovy peníze si vzít nemohla. Přitom by jí pomohly, když se zabývala produkcí a plánovala turné.

Názor změnila, až když se její problémy staly vážnými. Jejímu dobrému příteli Anthonymu byla diagnostikována agresivní forma rakoviny a autorka přijala Neilovy peníze na zaplacení svých zaměstnanců, čímž získala čas, který mohla trávit s Anthonym.

Žádání je ze své podstaty spolupráce, proto žádejte bez očekávání

Když autorka začala poprvé rozdávat květiny jako „Nevěsta", někteří lidé její dárek nechtěli přijmout. Cítila se sklíčená, dokud si neuvědomila, že její dar může být darem pouze tehdy, když dá lidem možnost jej odmítnout.

O to víc si v tomto okamžiku uvědomila, že žádání je aktem spolupráce, protože osoba, která je oslovena, si může vybrat, zda odpoví ano nebo ne.

Proto, abyste mohli dobře žádat, musíte umět přijmout odmítnutí.

Je užitečné začít tím, že si definujeme rozdíl mezi žádostí a prošením:

Žádání je oboustranný akt a může probíhat pouze tehdy, když mezi oběma stranami panuje vzájemný respekt. Naproti tomu prosba je žádání o něco, přičemž druhá osoba nemá možnost váš požadavek odmítnout. Stručně řečeno, žadonění je jednosměrná záležitost.

Z tohoto důvodu musí být skutečná žádost bezpodmínečná. To si autorka uvědomila, když dávala lidem květiny výměnou za peníze, jen aby viděla, jak mnozí diváci její dary odmítají nebo je vracejí. Teprve když autorka začala své dary rozdávat bezpodmínečně, což znamená, že si je lidé mohli svobodně vzít nebo je vrátit, začala být spokojená s jakoukoli reakcí.

Dát ostatním možnost odmítnout váš požadavek a přijmout nepříjemné „ne" však může být obtížné.

Autorka měla například kamaráda, jehož matka a teta spolu léta nemluvily kvůli hádce o část dědictví. Když jeho matka onemocněla rakovinou a den ode dne slábla, překonal autorčin přítel svůj obvyklý strach z prosby a požádal tetu, aby jeho matce zavolala. Ta odmítla a to ho zdrtilo.

Takže až budete příště smutní, když někdo odmítne vaši žádost, vzpomeňte si, že je důležité dát druhé osobě možnost odmítnutí.