Být sám sebou

Carl Rogers byl americký psycholog a psychoanalytik, který se narodil v roce 1902 v Oak Parku v Illinois. V roce 1924 získal bakalářský titul na University of Wisconsin a v roce 1928 doktorát na Columbia University.

Rogers se proslavil svým přístupem „na osobu zaměřenou terapii“ (angl. Person-Centered Approach), která studuje osobnost z vnitřního vztažného rámce, což se projevuje důrazem na pohled z klientova hlediska. Tento přístup klade důraz na důvěru a empatii mezi terapeutem a klientem a na to, aby klient byl sám sebou.

Rogers napsal mnoho knih, včetně Být sám sebou, která je považována za jednu z jeho nejvýznamnějších prací. Rogers zemřel v roce 1987 ve věku 85 let.

Úvod

Carl R. Rogers byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů psychologického přístupu zaměřeného na klienta a zároveň jeden z nejvlivnějších psychologů v americké historii.

Za svou práci obdržel poměrně dost ocenění, např. v roce 1956 cenu za významný vědecký přínos a v roce 1972 cenu za významný odborný přínos pro psychologii, kterou mu udělila Americká psychologická asociace (APA).

Jedna z nejznámějších knih Carla Rogerse „On Becoming A Person“ (Být sám sebou), je pravděpodobně považována za nejlepší dílo o lidské psychologii a psychoterapii, které kdy bylo napsáno.

Je to také patrně jeden z prvních psychologických bestsellerů. „Když kniha v roce 1961 vyšla,“ píše doktor Peter D. Kramer v úvodu k jednomu z novějších vydání knihy, „přinesla Rogersovi nečekané národní uznání. Knihy se prodaly miliony výtisků v době, kdy milion výtisků byl v nakladatelství vzácným číslem. V následujících deseti letech byl Rogers psychologem celé Ameriky a tisk s ním konzultoval všechny otázky týkající se mysli, od tvořivosti po sebepoznání.“

K tomu je třeba poznamenat, že Rogers nic takového neočekával; ve skutečnosti jeho kniha není vůbec monografií, ale souborem článků, které Rogers napsal během celého desetiletí.

Sestavil (a upravil) je však poté, co zjistil, že nepíše pro psychoterapeuty, ale pro obyčejné lidi – zdravotnický personál, ženy v domácnosti, lidi ze světa businessu, kněze, učitele, mládež.

Humanistická psychologie

Určitě si myslíte, že psychoterapeuté jsou chytře vypadající lidé, kteří sedí na židli naproti vám a kladou otázky tak dlouho, dokud vám nepomohou najít řešení vašich problémů; nebo ještě lépe, dokud vám je sami nenabídnou.

Carl Rogers na to měl jiný názor. Po své dlouhé kariéře výzkumného pracovníka a lékaře si uvědomil, že prostě není dost kompetentní na to, aby řešil problémy jiných lidí. Koneckonců, každý má problémy a co vlastně staví jednoho člověka nad druhé?

Tehdy si Rogers uvědomil ještě něco – kdykoli ve svém životě narazil na nějaký problém, nepomohl by mu a neuzdravil by ho rozhovor s někým, kdo jednal z nadřazené pozice, ale rozhovor s někým rovnocenným.

Určitě snadno vzpomenete na situaci, kdy vám dlouhý rozhovor s přítelem pomohl cítit se lépe, protože jste si cítili jako „normální“. To je ono, uvědomil si Rogers: vše, co potřebujeme k tomu, abychom žili spokojenější život, je pocit, že naše touhy a činy jsou normální.

A právě to by mělo být úkolem psychoterapeuta – pozorně naslouchat a neodsuzovat své pacienty a vytvářet tak bezpečné prostředí, v němž se člověk může skutečně dostat do kontaktu se svým pravým já. Pokud vám to zní jako něco, co vám každý psychoterapeut alespoň párkrát řekl, může za to Rogers.

„Některé myšlenky, které Rogers prosazoval, se staly tak obecně přijímanými, že je těžké si vzpomenout, jak neotřelé, ba dokonce revoluční byly ve své době." píše Kramer.

Rogers a existencialismus

Jak je tomu se všemi nápady, nepřišly ani ty Rogersovy z ničeho nic – jsou hluboce zakořeněny ve filozofii existencialismu, která se vynořila z popela dvou velkých válek, zvláště té druhé. Podívejme se na tuto filozofii, abyste Rogersovu teorii lépe pochopili.

Jean-Paul Sartre

Sartrova hlavní myšlenka byla formulována poměrně jednoduše: pokud jde o člověka, „existence předchází esenci“ – podstata věci je podstatnější a neměnnější než její existence, tj. neexistuje žádný plán toho, jak by měl člověk vypadat (esence), a proto si smysl svého života (existenci) určujeme sami. Jinými slovy, jsme „odsouzeni ke svobodě“ (můžeme být čímkoli chceme), ale zavíráme se do klece, abychom existovali podle určitých zásad (obvykle nám je stanovují druzí), a zavíráme do klecí i ostatní, protože si myslíme, že víme, jak by měli žít svůj život.

Proč? Protože je pro nás snazší hledat výmluvy než hledat způsoby; i když to první přináší frustraci, je to mnohem pohodlnější než to druhé, které s sebou vždy nese i trochu strachu.

Søren Kierkegaard

Samotné Sartrovy nápady byly inspirovány dílem velkého dánského filozofa 19. století se složitým jménem Søren Kierkegaard. V Kierkegaardově pojetí si totiž můžeme vybrat, čím chceme být. Nejčastějším zoufalstvím je zoufalství z toho, že nechceme být sami sebou a že si to ani nezvolíme. A lze si počínat ještě hůře. Nejhlubší formou zoufalství je volba být někým jiným než sám sebou.

Z toho vyplývá, že chtít být tím já, kterým člověk skutečně je, je skutečně opakem zoufalství a tato volba je nejhlubší odpovědností člověka. Jinými slovy, můžete být, čím chcete, ale pouze pokud se rozhodnete být sami sebou, nebudete pociťovat zoufalství ze své volby.

Martin Buber

Jak to pomůže psychoterapeutovi, který chce pomoci pacientovi?

Abyste tomu porozuměli, měli bychom vás nejspíš seznámit s myšlenkou „přijetí druhého", kterou rozvinul Martin Buber, existencialistický filozof a mystik z univerzity v Jeruzalémě

Pokud druhého člověka přijímáme jako něco pevně daného, již diagnostikovaného a klasifikovaného, již utvořeného jeho minulostí, pak se snažíme potvrdit tuto omezenou hypotézu. Pokud ho přijímáme jako člověka, kterým se teprve stává, pak děláme, co můžeme, abychom potvrdili nebo uskutečnili jeho možnosti. Jinými slovy, pokud můžete být čímkoli, čím chcete být, to, čím jste v tuto chvíli, je přesně to, čím nejste (řekněme, že statisticky jste využili asi jen 1 % vašeho potenciálu a 99 % máte ještě před sebou).

Psychoterapeut musí vás vidět jako někoho, kým se teprve stáváte, a ne jako hotový výrobek, jen tak vám může pomoci. Ne tím, že se bude zabývat vašimi minulými problémy, ale tím, že se bude zabývat možnostmi, které leží ve vaší budoucnosti, a ty jsou téměř nekonečné.

Zákony lidské přirozenosti

Předpokládáme, že už chápete, jaký posun Rogers do světa psychologie přinesl, ale lze tomu porozumět ještě lépe, když porovnáme jeho přístup s přístupem, který praktikovali jeho předchůdci. Přičemž většina z nich byla samozřejmě ovlivněna buď Jungovými, nebo Freudovými teoriemi.

Podle otců psychologie je v každém z nás něco znepokojujícího a úkolem psychoterapeuta je buď pomoci jednotlivci se těchto temných impulsů zbavit (Freud), nebo je přijmout a lepším způsobem je začlenit do své podstaty (Jung).

„Celkově vzato“, píše Rogers, „je názor odborníka i laika takový, že základní přirozenosti člověka nejlépe udržet ho takovým, jaký je, pod kontrolou nebo pod ochranou, případně obojí."

Během své profesní cesty však Rogers objevil něco tak „cizího pro naši současnou kulturu", že i on si byl vědom toho, že to pravděpodobně nikdy nebude přijato to mainstreamovou praxí.

Konkrétně to, že "nejvnitřnější jádro povahy člověka, nejhlubší vrstvy jeho osobnosti a základ jeho živočišné přirozenosti, je ve své podstatě pozitivní – v zásadě je socializované, směřuje vpřed, je racionální a realistické".

Rogers uvádí dva autory – Abrahama Maslowa a Ashleyho Montagua – jako osamělé hlasy protestující proti široce přijímané představě, že člověk je iracionální, nesocializovaný, destruktivní pro ostatní i pro sebe.

Proč? Protože podle Montagua je základním zákonem lidského života spolupráce, nikoli boj a podle Maslowa jsou antisociální emoce jako nepřátelství, žárlivost atd. důsledkem frustrace v oblasti základních pudů lásky, bezpečí a sounáležitosti. Rogersův model jednání s pacienty vychází z těchto poznatků.

Vztah terapeut-klient

Pokud jsou lidé v podstatě dobří, pak není prací psychoterapeuta je napravovat, ale porozumět jim. A porozumění znamená téměř vždy nesoudit, i když se vám některé věci zdají špatné nebo hloupé.

Tak vznikl slavný a nyní obecně praktikovaný přístup zaměřený na klienta.

„Mám stále menší chuť spěchat, abych věci napravoval, stanovoval cíle, formoval lidi, manipuloval s nimi a tlačil je směrem, kterým bych chtěl, aby šli. Mnohem více mi vyhovuje být prostě sám sebou a nechat druhého člověka, aby byl také sám sebou." píše Rogers

Navíc šel Rogers ještě o krok dál: myšlenka, že by terapeut měl zůstat klidný, ať se děje, co se děje, mu byla cizí, protože upřímnost je možná jen v dobrých vztazích a dobré vztahy jsou vždy o dvou upřímných lidech, a ne o tom, že člověk si člověk vylije srdce a naproti němu přikyvuje loutka zbavená citů.

Rogers shrnuje do jednoho výroku většinu svých myšlenek o tom, jak vypadá a co přináší dobrý vztah terapeuta a klienta. Zaslouží být citován v plném znění:

Vytvářím vztah pomocí:

• opravdovostí a transparentností, v níž se projevují mé skutečné pocity;
• vřelým přijetím a oceněním druhé osoby jako samostatného jedince;
• schopností vidět jeho svět a jeho samého tak, jak je vidí on sám.

Pak tato osoba:

• bude prožívat a chápat aspekty sebe sama, které dříve potlačovala;
• zjistí, že se stává osobou lépe integrovanou a schopnou lépe fungovat;
• začne se více podobat osobě, kterou by chtěla být;
• bude více řídit sebe sáma a bude si více věřit;
• stane se osobitější, jedinečná a bude více jednat sáma za sebe;
• bude chápavější a vstřícnější k druhým;
• bude schopna zvládat životní problémy přiměřeněji a pohodlněji.

„Věřím,“ uzavírá Rogers, „že toto tvrzení platí, ať už mluvím o svém vztahu s klientem, se skupinou studentů nebo zaměstnanců, s mojí rodinou nebo s dětmi. Zdá se mi, že zde máme obecnou hypotézu, která nabízí vzrušující možnosti pro rozvoj kreativních, adaptivních a autonomních osob.“