Chyby se staly (ale ne mou vinou)

Carol Tavris a Elliot Aronson jsou američtí psychologové a spisovatelé, kteří se specializují na sociální psychologii. Tavrisova práce se zaměřuje na genderové a kulturní otázky, zatímco Aronson se soustředí na výzkum sociálního vlivu a chování.

Společně napsali knihu Chyby se staly (ale ne mou vinou), která se zabývá tématem sebeobrany a sebezdůvodňování. Tavris a Aronson jsou také známí svými přednáškami a články v oblasti psychologie a jsou často citováni v médiích. Jejich práce pomáhá lidem lépe porozumět sobě i světu kolem sebe.

Naučte se přiznat si své chyby a pak se z nich poučit

Ocitli jste se někdy v situaci, kdy jste udělali chybu, o které jste potřebovali říct ostatním? Pokud ano, ve chvíli, kdy jste si uvědomili, že se budete muset ke své chybě přiznat, jste pravděpodobně cítili, jak se vám svírá hruď a v krku vám stoupá knedlík. To je přirozené, protože nikdo si chyby nepřipouští rád. Pokud jste však svou chybu přiznali, pravděpodobně jste se cítili osvobozeni a mohli jste najít způsob, jak se z ní poučit.

Místo toho, abychom si přiznali své chyby, máme tendenci je ospravedlňovat

Každý někdy udělal něco, co neměl. Už jste například někdy na jeden zátah zhltli celé rodinné balení bramborových lupínků? Je dost pravděpodobné, že ano.

Ale pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně jste si řekli, že to vlastně bylo v pořádku, protože jste například měli těžký týden a plně jste si to malé požitkářství zasloužili.

Většina lidí dělá totéž – hledají ospravedlnění pro činy, o kterých vědí, že byly špatné. Je to proto, že chtějí omezit pocit kognitivní disonance neboli nepříjemný pocit, když máme v hlavě dvě protichůdné představy.

V tomto případě, pokud se považujete za někoho, kdo dodržuje zdravou stravu, vaše přehnané požitkářství vytváří kognitivní disonanci. Abyste tuto disonanci vyřešili, vymyslíte si pro své jednání tzv. sebeospravedlnění (např. náročný pracovní týden).

Jiným příkladem kognitivní disonance může být někdo, kdo naříká nad nebezpečím kouření, a přitom sám dál kouří. Aby vyřešil kognitivní disonanci protichůdných názorů a chování, přijde tento člověk pravděpodobně se sebeospravedlněním typu: „Opravdu tolik nekouřím, takže zdravotní dopady jsou zanedbatelné.“

Bohužel tento druh sebeospravedlnění nás může přimět k tomu, abychom na svém přesvědčení lpěli ještě vehementněji – nikoliv abychom změnili své chování.

Například poté, co uděláme chybu, můžeme si pro ni najít sebeospravedlnění, místo abychom se s ní vypořádali přímo a snažili se pochopit, proč se stala.

Příkladem může být invaze do Iráku. Přestože se v Iráku nakonec nenašly zbraně hromadného ničení, které sloužily jako ospravedlnění války, a invaze do země vedla k nárůstu islámského radikalismu, který měla válka omezit, americký prezident George W. Bush byl stále přesvědčen, že učinil správné rozhodnutí jít do války. Nepochybně tak řešil svou kognitivní disonanci.

Své chyby ospravedlňujeme tím, že se na situace díváme zaujatě a úzce

Jak jsme viděli, každý si může vymyslet ospravedlnění svých chyb, aby se vyhnul kognitivní disonanci.

Jak tedy přesvědčíme sami sebe, že naše odůvodnění je správné?

Prostřednictvím takzvaného konfirmačního zkreslení (vidíme důkazy o věci způsobem, který podporuje náš původní názor). Díky tomu může nedostatek důkazů nebo dokonce protichůdné důkazy vypadat jako důkazy, které podporují naši věc.

Např. v USA v 80. letech 20. století propadlo mnoho lidí morální panice, protože byli přesvědčeni, že satanistické kulty pronikají do nejvyšších pater společnosti a unášejí děti pro satanistické rituály.

FBI tato tvrzení řádně prošetřila a nenašla pro ně žádné důkazy. Ale místo toho, aby se s tím společnost smířila, kvůli konfirmačnímu zkreslení začala tvrdit, že to přesně ukazuje, jak zdatní jsou pachatelé v utajování svých zločinů.

Sebeospravedlňování a konfirmační zkreslení mohou ve skutečnosti dokonce změnit náš pohled na morálku prostřednictvím postupného procesu, známého jako pyramida volby.

Pro lepší pochopení si představte, že dva lidé s podobnou morálkou mají oba možnost podvést svého manžela či manželku.

Podle pyramidy volby, když se snaží rozhodnout, co udělat, stojí na vrcholu pyramidy. Odtud mají pohled z ptačí perspektivy na důsledky své volby – co se stane, když podvedou, nebo když zůstanou věrní.

Nyní si představte, že se jeden z nich rozhodne podvádět, zatímco druhý zůstane věrný. To znamená, že oba začnou sestupovat po pyramidě dolů, i když po velmi odlišných cestách.

Jak sestupují dolů, ztrácejí přehled o svých rozhodnutích a vidí jen úzkou cestu, kterou si zvolili.

Tendence sebeospravedlňování a konfirmační zkreslení znamenají, že osoba, která se dopustila nevěry, si bude stále jistější, že to byla správná volba, zatímco ta druhá si bude stále jistější opakem.

Jak budou putovat dolů, jejich cesty se budou dále rozcházet, až skončí na opačných rozích pyramidy s naprosto odlišnými názory na morálku.

Naše paměť není objektivní, je vymyšlená a upravená podle našich potřeb

Když se jich zeptáte na nějakou předchozí událost, většina lidí je přesvědčena, že jejich paměť je přesným obrazem toho, co se stalo. Ve skutečnosti to často není pravda.

Především máme tendenci zkreslovat své vzpomínky tak, aby lépe vyhovovaly naší současné situaci, například abychom ospravedlnili své chování nebo své přesvědčení.

Tento efekt byl pozorován ve studii provedené v 60. letech 20. století, kdy byli dospívající chlapci dotazováni na témata týkající se sexuality. Když byli stejní chlapci dotazováni v dospělosti, „pamatovali“ si své odpovědi coby teenageřů jako liberálnější, než ve skutečnosti byly. To bylo přičítáno tomu, že se snažili své vzpomínky přizpůsobit obecně rozšířenému názoru, že 60. léta byla dobou sexuální svobody.

Za druhé, někdy se nám mohou vybavit i vzpomínky na události, které se nikdy nestaly, jinak známé jako „falešné vzpomínky“.

Např. miliony Američanů se domnívají, že se setkali s mimozemšťany, a dokonce si živě „pamatují“ detaily svých setkání. Studie však ukazují, že taková setkání jsou často důsledkem pásmové nemoci (jet lagu) a únavy např. z dlouhé jízdy bez odpočinku. V těchto situacích „unesené osoby“ ve skutečnosti zažily spánkovou paralýzu neboli pocit ochrnutí při vědomí svého okolí.

Přibližně v pěti procentech případů spánkové paralýzy má dotyčný také halucinace, v podstatě prožívá bdělý sen a v některých případech se mu skutečně zdá o setkání s mimozemšťany. Přestože jsou tyto vzpomínky falešné, mozek jedince je stále považuje za skutečné, takže se stávají součástí jeho životního příběhu.

Jak si tedy můžeme být jisti, že naše vzpomínky jsou autentické?

Musíme je porovnat, nejlépe s nezpochybnitelnými historickými fakty a svědectvími.

Např. jeden autor jménem Binjamin Wilkomirski napsal populární knihu o svém dětství v nacistických koncentračních táborech. Po historické analýze materiálu se však ukázalo, že jeho příběh je nepravdivý. Ukázalo se, že v koncentračních táborech uvězněn nebyl, ale knihu napsal na základě různých jiných zdrojů jako způsob, jak se vyrovnat s vlastním problematickým dětstvím.

Sebeospravedlňování chyb brání vědeckému pokroku, zejména v oblasti medicíny

Už se vám někdy stalo, že jste šli k lékaři, aby vám stanovil diagnózu něčeho, co vás sužuje, a pak na poslední chvíli, právě když jste odcházeli z ordinace, lékař zvolal: „Ne, počkejte! Spletl jsem se – to je špatná diagnóza!“

Pravděpodobně ne. Protože jste snad měli dobré lékaře, ale také proto, že i ti nejlepší lékaři neradi přiznávají své chyby.

Což je problematické, protože chyby jsou klíčovou součástí pokroku v jakékoli oblasti vědeckého výzkumu.

Např. v devatenáctém století lékař Ignaz Semmelweis zjistil, že mnoho jeho pacientek umírá po porodu. Po analýze situace vyslovil hypotézu, že to bylo způsobeno chybou v postupu porodu, konkrétně tím, že si jeho kolegové před porodem nemyli ruce, což vedlo k infekcím. Prosazením přísnějších požadavků na čistotu se mu podařilo zachránit mnoho životů.

Bohužel však lékařské chyby, jako byla tato, nejsou vždy rozpoznány a někdy mohou být dokonce záměrně kryty. Aby nepůsobili nekompetentně, nejistě nebo nebyli žalováni za zanedbání péče, nepřiznávají lékaři snadno, že se dopustili chyby.

Jakmile se však jakýkoli vědní obor stane slepým ke svým chybámi, uzavře se tím do smyčky, která blokuje jakýkoli budoucí vývoj, v tomto případě lékařská zlepšení.

Např. jedna z často dělaných a hluboce zakořeněných chyb v oblasti medicíny je známá jako klinická intuice, kdy lékaři předpokládají, že jejich první úsudek je správný, a stanoví oficiální diagnózu, aniž by zkoumali jiné alternativní diagnózy, ve stejném duchu jako „poznám to, když to vidím.“

V důsledku konfirmačního zkreslení, jakmile lékař dospěje ke své diagnóze, nutí všechny důkazy, které později uvidí, aby tomuto názoru odpovídaly.