Dary nedokonalosti

Brené Brown je americká spisovatelka, vědkyně a profesorka sociální práce na University of Houston. Její výzkum se zaměřuje na témata jako zranitelnost, odvaha, empatie a štěstí.

Je autorkou několika bestsellerů, včetně knihy Dary nedokonalosti, která se stala inspirací pro miliony lidí. Další její knihy jsou Myslela jsem, že je to mnou (ale není), Odvažte se vést, a nejznámější bestseller Síla zranitelnosti, která se stala mezinárodním fenoménem.

Brownova práce byla oceněna mnoha prestižními cenami, včetně titulu TED Talk roku 2010. Její knihy jsou přeloženy do více než 30 jazyků a prodaly se v milionových nákladech po celém světě.

Brené Brown je také populární řečníce a konzultantka, která pomáhá lidem a organizacím rozvíjet svou odvahu a empatii.

Žijte spokojenější život díky tomu, že budete sám sebou

Co byste označili za svůj největší nedostatek? Možná jste nenapravitelný prokrastinátor. Možná máte pocit, že jste selhali jako rodič. Ať už je to cokoli, nejste v tom sami. Všichni máme své chyby a slabosti. Záleží na tom, jak se s nimi vypořádáme.

Autorka Brené Brownová při svém výzkumu studu a jeho vlivu na lidskou mysl shromáždila tisíce příběhů lidí z celých USA. Z těchto příběhů vyplynul silný vzorec: ti, kteří našli způsob, jak přijmout své nedokonalosti, vedou šťastnější a naplněnější život než ti, kteří je nepřijali. I když je uvědomění si svých nedostatků důležitým prvním krokem, nestačí to. Skutečná transformační síla spočívá v tom, že se naučíte mít rádi sami sebe.

To se snadněji řekne, než udělá. Jak to tedy udělat? Pojďme to zjistit.

Být v souladu se sebou samým je odvážná volba

Většina lidí by chtěla žít život, který je souladu s tím, kým jsou; jinými slovy, chtěli bychom být co nejautentičtější.

Bohužel nám v cestě stojí několik faktorů: například nedostatek sebedůvěry nebo tlak na přizpůsobení se. V důsledku toho máme pocit, že jsme neautentičtí lidé, příliš slabí na to, abychom žili upřímně. To však jednoduše není pravda!

Autenticita není vlastnost, kterou buď máte, nebo nemáte. Je to spíše volba, která odráží to, jak chceme žít. Je to každodenní rozhodnutí být upřímný, přijmout svou zranitelnost a nestarat se o to, co si myslí ostatní.

A protože je to volba, máme tak možnost být v některé dny autentičtí a v jiné dny, kdy jsme příliš unavení, méně autentičtí.

Pokud se však rozhodnete jednat s větší autenticitou, pak budete muset trénovat odvahu a soucit.

Budete potřebovat odvahu říkat své názory a dovolit si být zranitelní před ostatními. Abychom vám to lépe přiblížili v praxi, představte si, jak příště budete opravdu chtít, aby se něco stalo, například vyhrát soutěž nebo uspět na pohovoru. Snažte se v těchto situacích své naděje nezlehčovat. Tvářit se, jako by o nic nešlo, vám bolest z neúspěchu nijak neulehčí. Naopak upřímnost ohledně vašich nadějí vám umožní najít podporu, když ji budete potřebovat.

Kromě toho vám uplatňování soucitu umožní uvědomit si, že nejste sami a že ve skutečnosti všichni kolem vás bojují s úplně stejnými problémy jako vy.

Soucit je na rozdíl od sympatie vztahem mezi rovnými: abyste se mohli vžít do problémů druhých, musíte uznat i ty své. Když pochopíte, že všichni kolem vás si pravděpodobně prošli tím, čím si nyní procházíte vy, snáze se jim otevřete a najdete podporu.

Perfekcionismus není sebezdokonalování, ale strach ze studu

Jste perfekcionista? Pokud ano, považujete to za pozitivní vlastnost?

Perfekcionismus, přestože možná zní pozitivně, nestojí za to, abyste o něj usilovali. Je to něco jiného než snaha být co nejlepší a nesouvisí se sebezdokonalováním. Spíše se točí kolem základního strachu ze studu.

Perfekcionismus je zkrátka přesvědčení, že pokud budeme vypadat dokonale, žít a jednat perfektně, budeme schopni se uchránit před kritikou, odsouzením nebo obviňováním. Tento štít nás má jinými slovy ochránit před studem.

Život perfekcionisty je však emocionálně nezdravý, protože činí naši vlastní hodnotu závislou na uznání nebo přijetí ze strany druhých. Perfekcionismus je nejen nezdravý, ale také návykový a sebedestruktivní. Perfekcionismus je vlastně zbytečný, protože dokonalost sama o sobě je iluzorní!

Myšlení perfekcionistů však tyto pasti nerozpoznává. Místo toho, kdykoli se jim nevyhnutelně nepodaří dosáhnout dokonalosti, obviňují perfekcionisté sami sebe z neschopnosti a říkají si, že se „mají snažit více“, bez ohledu na to, zda je to skutečně možné.

V podstatě se stávají závislými na zlepšování.

Perfekcionismus může také vést k životní paralýze, tedy k neschopnosti vyjít do světa kvůli strachu z nedokonalosti. Lidé trpící životní paralýzou mohou být například neschopni poslat e-mail někomu, koho obdivují, ze strachu, že nebude dobře přijat, nebo mohou nechat své texty nepublikované ze strachu z kritiky.

Naštěstí se můžeme omezením způsobeným perfekcionismem vyhnout, když si jednoduše upřímně přiznáme svůj strach ze studu a připomeneme si, že máme dělat věci pro sebe, a ne pro druhé.

Takže až se příště budete chtít například dostat do kondice, nenechte se motivovat názorem ostatních na sebe a své tělo. Místo toho si řekněte, že cvičení a zdravá strava vám pomohou cítit se lépe a zdravěji a že váš úspěch či neúspěch při získávání kondice neovlivní vaši hodnotu jako člověka.

Houževnatost lze rozvíjet tím, že si osvojíte zaměření na cíl a nadhled nad nepřízní osudu

Kolik z nás se pokoušelo zhubnout, ale místo toho to vzdalo při prvním náznaku potíží? Tolika z nás chybí houževnatost potřebná k dosažení našich cílů. Naštěstí můžeme tuto tendenci změnit. Začněme tím, že se podíváme, z čeho houževnatost pramení:

Houževnatost pochází z praktikování naděje. I když je naděje často považována za emoci založenou na okolnostech, které nemůžeme ovlivnit, výzkumník C. R. Snyder namísto toho tvrdí, že naděje je ve skutečnosti kognitivní proces, který se lze naučit i procvičovat.

Naděje vychází z toho, že si řeknete, kam chcete dojít, uvědomíte si, jak se tam můžete dostat, a řeknete si, že máte na to, abyste uspěli. Světlo na konci tunelu můžete udělat bližší nebo jasnější tím, že si větší úkoly rozdělíte na menší, lépe zvládnutelné.

Až budete příště čelit náročnému úkolu, jako je vzdát se nikotinu, vědomě se rozhodněte, že to budete brát den po dni. Přemýšlet o svém úsilí v rámci jednoho dne je snazší než o něm přemýšlet v rámci roku nebo zbytku života. A jakmile si zvyk nekouřit osvojíte, vaše houževnatost bude narůstat sama od sebe.

Houževnatost lze rozvíjet také tím, že si osvojíte kritický, rozšířený pohled na nepřízeň osudu, které čelíte. Je snadné cítit se hrozně, když je kamera zaostřena na vás a vy vidíte jen své „nedokonalosti“. Když však trochu odstoupíte, začnete vidět, že jste obklopeni lidmi, kteří sdílejí váš boj.

Mnoha lidem, kteří mají problémy s obrazem svého těla v důsledku tlaku médií, by například mohlo prospět, kdyby si osvojili širší perspektivu.

Měli by si položit otázku: jsou obrázky, které vidím, skutečné, nebo fantazie? Jsem jediný člověk, který se po zhlédnutí těchto obrázků cítí nespokojen se svým tělem?

Odpovědi na tyto otázky mohou lidem pomoci zůstat kritičtí, vidět, že ve svém boji nejsou sami, a odolat společenským očekáváním a místo toho se znovu zaměřit na vlastní hodnotu.

Vděčnost za obyčejné okamžiky života je způsob myšlení

Je samozřejmé, že jste šťastnější, když jste vděční za věci, které máte, než když naříkáte, že jich nemáte dost. Tato vděčnost, podobně jako naděje, není náhodná emoce, ale je to způsob myšlení, který lze vědomě trénovat.

Zatímco většina lidí si myslí, že vděčnost je pocit, který následuje po pozitivních zážitcích, ve skutečnosti je to praxe, která vede ke štěstí. To má zásadní dopad na to, jak žijeme: znamená to, že radost není jen náhodným výsledkem vnějších podmínek, nad kterými nemáme kontrolu. Spíše si radost aktivně vybereme praktikováním vděčnosti.

Jedním ze způsobů, jak si aktivně zvolit vděčnost, je říci si, že to, co máte, je dost – nebo více než dost – namísto toho, abyste vše vnímali z pohledu nedostatku.

Často podléháme zlozvyku vyčítat si, že nemáme něčeho dost: nejsme dost bohatí, dost hubení, nemáme dost času atd. Místo toho bychom se měli soustředit na věci, které už máme, a pochopit, že bychom mohli mít méně. Díky vděčné perspektivě brzy zjistíte, že se cítíte vděčnější bez ohledu na to, jak se vám daří.

Klíčem k vděčnosti je však především najít hodnotu v obyčejných okamžicích, které tvoří váš život – ve věcech, jako je uložení dítěte do postele, společné dobré jídlo nebo návrat domů za slunečného dne.

Mít vděčnou perspektivu je volbou, což pomáhá lidem, kteří zažili těžké trauma nebo smutek. Lidé, kteří prošli intenzivními traumatickými zážitky, jako je ztráta dítěte, násilí nebo genocida, potvrzují, že mají tendenci s láskou vzpomínat na všední aspekty každodenního života před traumatickým zážitkem.