Dilema všežravce

Michael Pollan je americký novinář a spisovatel, který se specializuje na téma potravin a zemědělství. Narodil se v roce 1955 v Long Islandu a vystudoval anglickou literaturu na Bostonské univerzitě. Po absolvování se začal věnovat žurnalistice a psal pro různé časopisy, jako například The New York Times Magazine, Harper's Magazine nebo The Atlantic Monthly. Je autorem několika bestsellerů, včetně knihy Botanika touhy, která se zaměřuje na rostliny a jejich vztah k lidskému chování a kultuře.

V roce 2006 vydal knihu s názvem Dilema všežravce (The Omnivore's Dilemma), která se stala bestsellerem a získala mnoho ocenění. V této knize se zabývá otázkou, co jíst, když máme na výběr téměř všechno. V roce 2008 vydal další knihu s názvem Na obranu potravin (In Defense of Food), ve které se zaměřuje na to, jak bychom měli jíst, aby bylo naše jídlo zdravé a udržitelné. Další známá kniha Pollana je Uvařeno. Jedna z nejznámějších knih Pollana je Jak se mění vědomí, která se zaměřuje na vliv různých látek na lidské vědomí a myšlení.

Michael Pollan je také profesorem žurnalistiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley a členem Americké akademie umění a věd. Jeho knihy jsou velmi populární a často se stávají zdrojem inspirace pro lidi, kteří se zajímají o potraviny a zemědělství.

Úvod

Autor bestselleru Botanika touhy zkoumá ekologii stravování a odhaluje, proč v 21. století konzumujeme to, co konzumujeme.

"Co si dáme k večeři?" Tato jednoduchá otázka napadá v té či oné míře každého tvora, který má na výběr z mnoha jídel. Antropologové ji nazývají dilema všežravce. Při výběru z nesčetných potenciálních potravin, které příroda nabízí, se lidé museli naučit, co je bezpečné a co ne, kterým houbám se například vyhnout a na kterých bobulích si můžeme pochutnat. Dnes, kdy Amerika čelí něčemu, co lze označit za národní poruchu stravování, se dilema všežravce vrátilo s atavistickou pomstou.

Roh hojnosti moderních amerických supermarketů a fastfoodů nás vrátil do zmatené krajiny, kde si opět musíme dělat starosti s tím, které z těch chutně vypadajících soust nás může zabít. Zároveň si uvědomujeme, že naše volba potravin má také hluboký dopad na zdraví našeho životního prostředí. Dilema všežravce je brilantním a oči otevírajícím zkoumáním těchto málo známých, ale životně důležitých rozměrů stravování v Americe od autora bestsellerů Michaela Pollana.

Jsme skutečně tím, co jíme, a to, co jíme, přetváří svět. Jako společnost nenasytných a stále zmatenějších všežravců si teprve začínáme uvědomovat hluboké důsledky nejjednodušších každodenních voleb potravin, a to jak pro nás, tak pro přírodu. Dilema všežravce je kniha, která už dávno měla vyjít a která se stane známou tím, že přináší zcela nový pohled na tak obyčejnou, a přesto závažnou otázku, jako je "Co si dáme k večeři?".

Výběr stravy se pro nás v dnešní době stává dilematem

Jako všežravci jsme my lidé schopni jíst mnoho různých rostlin a živočichů. To vede k tomu, co psycholog Paul Rozin nazývá „dilema všežravce“: jak ve světě plném možností vědět, co máme jíst?

Pro první lovce a sběrače bylo řešení tohoto dilematu velmi jednoduché: jedli sezónní potraviny, které se daly sklízet v blízkosti jejich domovů, například houby na podzim nebo jahody v létě, a lovili zvěř, která byla k dispozici ve volné přírodě. Jídelníček byl tedy poměrně jednotný a rozhodnout se, co jíst, bylo snadné.

V dnešní době se díky pokrokům v oblasti uchovávání a přepravy zcela změnila dostupnost potravin. Vzpomeňte si, kdy jste byli naposledy v supermarketu. Kolik tam bylo uliček? Kolik regálů? Kolik položek bylo v každém regálu? Kokosové ořechy, pórek, Oreos, slanina, vejce, rýže, brokolice, jahody – výběr potravin, které jsou dnes k dispozici, je ohromující a v podstatě si můžete dát, na co máte chuť, kdykoli a kdekoli.

Tento vývoj zhoršil dilema všežravce, protože si nyní musíme vybírat u každého jídla z nesčetných možností. Některé z těchto možností jsou zdravé, jiné chutné, další levné a další šetrné k životnímu prostředí. Co přesně bychom tedy měli jíst?

Díky průmyslovému zemědělství jsou potraviny levnější, ale

Kdysi dávno zemědělci pěstovali plodiny a chovali dobytek jen za pomoci slunce a půdy. Tyto tradiční zemědělské metody však produkují pouze relativně malé množství místních sezónních potravin a již nestačí k nasycení světové populace. Proto zemědělci vyvinuli techniky a stroje, které umožňují rychlejší a rozsáhlejší produkci potravin – průmyslové zemědělství.

Někteří lidé by řekli, že je to dobře. V minulosti byly chov, krmení a porážka hospodářských zvířat nákladné. V důsledku toho bylo maso drahé; lidé ho nejedli každý den. Nyní však průmyslové metody neuvěřitelně zlevnily chov hospodářských zvířat – a tím i samotné maso.

Také mimosezónní produkty se staly široce dostupnými. Žijete v Seattlu, ale chcete čerstvý chřest v lednu? Žádný problém; dováží se z Argentiny. Když k tomu připočteme skutečnost, že se díky průmyslovým technikám v zemědělství nepřirozeně prodloužilo vegetační období mnoha rostlin, můžete si koupit prakticky jakékoli ovoce nebo zeleninu bez ohledu na roční období.

Levné maso a chřest po celý rok mají bohužel svou cenu: ve jménu efektivity a masové produkce znečišťuje průmyslové zemědělství ve velkém měřítku ovzduší a vodu, pumpuje do potravin chemikálie a pesticidy, neeticky zachází se zvířaty a šíří nemoci.

Kukuřice je jednou z nejdůležitějších plodin v USA

Kukuřice je velmi přizpůsobivá a geneticky odolná. Je připravena ke sklizni rychleji než jiné plodiny, takže když Evropané při kolonizaci Ameriky v šestnáctém století kukuřici objevili, rychle se stala základní plodinou. S rozvojem technologií začali zemědělci šlechtit hybridní odrůdy, aby ještě více optimalizovali produkci. Pokroky zahrnovaly silnější stébla a silnější kořenový systém, který vydržel náročnou mechanickou sklizeň. Rostliny také mohly být postupně blíže u sebe, takže se na jeden akr vešlo více rostlin.

Jakmile zemědělci tyto odrůdy začali pěstovat, produkce kukuřice se rychle zvýšila. V roce 1920 produkovali zemědělci 20 bušlů kukuřice na akr, nyní produkují 180 bušlů. Jeden bušl je cca 27,2 kg.

V roce 2005 stál zemědělce jeden bušl kukuřice přibližně 2,50 dolarů. Vzhledem k množství kukuřice však byli kupující ochotni zaplatit pouze 1,45 dolaru za bušl. Kdyby ovšem zemědělci na každém vyprodukovaném bušlu kukuřice prodělali dolar, zkrachovali by, a proto americká vláda zemědělce dotuje tím, že jim rozdíl dorovnává.

S takovými dotacemi se systém nabídky a poptávky stává irelevantním. Zemědělci jednoduše zaplaví trh kukuřicí a stále dosahují (zcela umělého) zisku z každého bušlu. Proto cena kukuřice stále klesá, ale USA přesto produkují stále více kukuřice.

Do potravin se přidávají aditiva na bázi kukuřice, aby byl zpracován její přebytek na trhu

V dnešní době je kukuřice spíše komoditou než potravinou. V průměrném americkém supermarketu obsahuje kukuřici v té či oné podobě každá čtvrtá položka. Například kuřecí nugety se obvykle vyrábějí z kukuřičného škrobu, kukuřičného oleje a kuřecího masa, které bylo krmeno kukuřicí.

Proč je tedy kukuřice všude?

Vedoucí pracovníci potravinářského průmyslu se již dlouho potýkají s problémem kapacity lidského žaludku; každý člověk může ročně sníst jen asi 1 500 liber potravin. Aby mohly růst, musí společnosti z potravinářského průmyslu, jako jsou General Mills a McDonald's, přesvědčit lidi, aby za těchto 1 500 liber potravin utratili více peněz a/nebo snědli více než 1 500 liber potravin ročně.

V tomto ohledu je obzvláště problematický obrovský přebytek kukuřice v Americe, protože je jí více, než obyvatelstvo může sníst. Proto velká část kukuřice prochází tzv. mokrým mletím a zde se z ní vyrábí široká škála přísad, jako je například „kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy“ nebo „hydrogenovaný tuk“, které najdeme na etiketách s výživovými údaji. Tyto syntetické přísady se pak používají v různých potravinách, jako jsou limonády, hotovky, snídaňové cereálie atd.

Tato nová využití přebytečné kukuřice jsou pro potravinářský průmysl velmi výnosná. Intenzivní zpracování výrazně prodlužuje trvanlivost výrobků, což umožňuje potravinářským korporacím mít větší podíl na zisku a zemědělcům zůstává méně. Když si například koupíte kuřecí nugety, zaplatíte jen velmi málo za skutečné kuře a hodně za služby potřebné k přeměně kukuřice na syntetické přísady a ty pak na něco, co připomíná jídlo.