Mimo řadu

Malcolm Gladwell je kanadský novinář, spisovatel a publicista, který se proslavil svými knihami o sociálních a psychologických tématech. Narodil se v roce 1963 v Anglii, ale vyrůstal v Kanadě. Studoval na University of Toronto a později na University of Oxford.

Svou kariéru začal jako novinář v The Washington Post a později v The New Yorker, kde se stal redaktorem. V roce 2000 vydal svou první knihu "The Tipping Point: How Little Things Can Make a Big Difference" (Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky), která se stala bestsellerem a přinesla mu celosvětovou slávu.

Dalšími jeho knihami jsou "Blink: The Power of Thinking Without Thinking" (Mžik: Jak myslet bez přemýšlení), "Outliers: The Story of Success" (Mimo řadu: Anatomie úspěchu), "David and Goliath: Underdogs, Misfits, and the Art of Battling Giants" (David a Goliáš: Outsiderové, odpadlíci a umění bojovat s obry) a "Talking to Strangers: What We Should Know about the People We Don't Know" (Proč si nerozumíme: Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme).

Gladwell je známý svým poutavým stylem psaní a schopností přinést nový pohled na známá témata. Jeho knihy jsou často citovány a diskutovány v akademických kruzích i mezi laickou veřejností.

Úvod

Možná jste již slyšeli o pravidle 10 000 hodin. Toto pravidlo říká, že abyste se v čemkoli stali světovou špičkou, musíte odcvičit 10 000 hodin, což se rovná asi pěti letům nepřetržité čtyřicetihodinové pracovní doby. Ve skutečnosti je to často blíže k 10 letům. Proto se dá očekávat, že kniha bude o praxi a o tom, že úspěch máte ve svých rukou, pokud budete dostatečně tvrdě pracovat. Páni, to byste se mýlili. Kniha tvrdí pravý opak.

Co si myslíte o úspěšných lidech, kteří se sami vypracovali? Je to skutečně jen jejich zásluha, nebo výsledek vlivu okolností, rodiny a vnějšího prostředí?

Je úspěch výsledkem vrozeného talentu, přípravy nebo příležitosti? Nebo je to kombinace všech výše uvedených faktorů?

Četli jste někdy životopis úspěšného člověka, kde se jeho úspěch připisuje čistě štěstí? Pravděpodobně ne. Pokud jde o příběhy o úspěchu, raději si myslíme, že dotyční lidé si svůj úspěch zasloužili díky talentu a tvrdé práci. Člověk, který se sám vypracoval je mýtus a tyto kapitoly vám ukáží, že nemá opodstatnění. Uvidíte, kolik neviditelných faktorů ovlivňuje úspěch člověka, a že většina z nich leží mimo jeho kontrolu.

Malcolm Gladwell se touto a dalšími otázkami zabývá ve své knize Mimo řadu. Na základě svých životních zkušeností Gladwell zjistil, že úspěšní lidé mají několik společných rysů. Mimo řadu nás učí o definici úspěchu a o tom, jak se stát úspěšným. Je to příručka pro ty, kteří doufají, že uspějí v životě i v práci.

Naše kultura oslavuje mýtus člověka, který se sám vypracoval

Pokud se setkáme s vynikajícím matematikem, máme tendenci předpokládat, že jeho talent pro logické myšlení je něco, s čím se narodil. Totéž platí o hbitosti profesionálních sportovců, smyslu pro rytmus u hudebníků nebo schopnosti programátorů řešit problémy.

Máme totiž přirozený sklon přisuzovat úspěch jedince jeho vlastnímu úsilí a vrozeným schopnostem.

Když Jeb Bush kandidoval na guvernéra Floridy, v rámci své volební strategie se označoval jako „Self-made man" (Člověk, který se sám vypracoval). Upřímně řečeno, je to k smíchu. Ve své nejbližší rodině měl dva americké prezidenty, bohatého bankéře z Wall Street a senátora Spojených států. Nicméně vzhledem k tomu, že individualismus je v naší kultuře tak významný, zkusil i tento úhel pohledu.

Úspěchy Jeba Bushe z něj dělají člověka, který dosáhl něčeho statisticky mimořádného. Ale stejně jako Bushovi pomohlo k úspěchu jeho výhodné zázemí, tak i méně vnějších faktorů pomáhá jiným dosáhnout mimořádně nadprůměrných výsledků/výkonů.

Jednotlivcům a jejich „samostatně vypracovaným" úspěchům přikládáme tak vysokou hodnotu, že často záměrně přehlížíme jiné faktory.

„Člověk, který se sám vypracoval" (self-made man) je mýtus - velmi, velmi populární mýtus.

Po dosažení určité hranice schopnosti už nám její další zlepšení nepomůže

Ačkoli jsou vrozené vlastnosti důležité, výška 180 cm vám nezaručí miliónovou basketbalovou smlouvu a vysoké IQ neznamená automaticky Nobelovu cenu. Proč?

Vrozené vlastnosti a schopnosti, které ovlivňují úspěch - jako je výška u basketbalistů nebo kvantitativní inteligence u matematiků - mají svůj „práh". Například po dosažení určité výšky neznamená pár centimetrů navíc pro basketbalistu zásadní rozdíl.

Totéž platí i v oblasti vzdělávání. Některé právnické fakulty v rámci politiky "pozitivní diskriminace" snižují pro rasové menšiny požadavky na přijetí. U těchto studentů je tendence dosahovat na právnické fakultě celkově o něco horších výsledků než u bílých studentů. Při zkoumání úspěšnosti po ukončení studia ale již není mezi menšinovými a nemenšinovými absolventy rozdíl. Navzdory horším výsledkům před studiem i během něj mají menšinoví absolventi podobné platy, těší se stejné prestiži a přispívají do právního světa stejně jako jejich bílí spolužáci.

Podobně jako u basketbalistů, kde záleží na výšce jen po určitou úroveň, po získání dostatečného množství právních znalostí začínají hrát větší roli jiné faktory. Související dovednosti a vlastnosti jsou nezbytným základem pro dosažení úspěchu v oboru. Nemůžete se stát předním právním odborníkem, pokud vám chybí schopnost logického uvažování. Současně však po dosažení určité hranice už vás drobnější zvýšení těchto schopností dál neposune. Do hry vstoupí jiné věci – sociální dovednosti, známosti a dokonce štěstí.

Dosáhnout mistrovství na světové úrovni vyžaduje zhruba 10 000 hodin cvičení a praxe

Talent je jistě klíčovou složkou receptu na úspěch, ale podle všeho je přinejmenším stejně důležitá, ne-li důležitější, tvrdá práce. Bill Gates strávil spoustu času, kdy se učil programovat. Beatles strávili spoustu času na pódiu. Přestože byli mimořádně talentovaní, teprve rozsáhlá praxe z nich udělala skutečnou světovou špičku.

Studie ukazují, že pro dosažení mistrovství na světové úrovni je třeba strávit cvičením a praxí „kritické minimum" času – přibližně 10 000 hodin. Samozřejmě, ne každý má možnost strávit tolik času cvičením.

Především potřebujete mít možnost začít s cvičením co nejdříve, abyste získali co nejvíce praxe a zajistili si náskok před konkurencí. Vy nebo vaše rodina také musíte mít prostředky, abyste měli podporu, protože je těžké najít si čas na práci nebo jiné povinnosti, když se 40 hodin týdně snažíte stát světoznámým houslistou.

V závislosti na tom, co chcete dělat, můžete potřebovat také přístup k drahému nejmodernějšímu vybavení. Pomáhá i povzbuzení ze strany rodiny, přátel, trenérů, učitelů i milých cizích lidí, které potkáte na ulici.

Pokud budete mít štěstí jako Bill Gates nebo Beatles, budete to všechno mít. Mnoho lidí ho však nemá, takže jim fakticky chybí možnost dosáhnout ve zvoleném oboru mistrovství na světové úrovni.

Měsíc vašeho narození může mít velký vliv na to, čeho dosáhnete

Váš „relativní věk" – tedy to, kolik je vám let v porovnání s ostatními v ročníkové skupině – vás může podpořit nebo zlomit.

Například: v kanadských mládežnických hokejových soutěžích je hraničním datem pro zařazení do věkových skupin 1. leden. Všechny děti narozené ve stejném kalendářním roce soutěží mezi sebou. Vypadá to spravedlivě.

Ale není. Ročníkové rozdělení staví děti narozené v lednu proti těm, které se narodily na konci prosince. Jinými slovy, prosincové děti soutěží s dětmi, které jsou v podstatě o rok starší než ony.

Nejenže je tento systém hned od začátku nerovný, ale plyne z něj také následující předpoklad, který se automaticky naplňuje: Trenéři chválí nejlepší devítileté děti, protože jsou to silnější a lepší hráči, i když ve skutečnosti nejsou ani jedno, ani druhé - jsou jen starší. Rok je velký rozdíl, když tvoří osminu vašeho života.

Děti s touto nespravedlivou věkovou výhodou dostávají více podpory a příležitostí ke zlepšení v citlivé fázi svého vývoje. Tomu se říká kumulativní výhoda a je to důvod, proč mají kanadští profesionální hokejisté narozeniny častěji v první polovině roku než ve druhé.

Možná si říkáte: „Hele, o nic nejde - já nejsem hokejista. Nejsem ani Kanaďan!"

Ale relativní věk může vytvářet nerovné příležitosti v jakékoli oblasti, která používá k rozdělení lidí do věkových skupin roční hranici. Má to většina sportovních lig. A další místo, které je má? Školy.

Pětileté dítě, které si při své rozptýlené pozornosti vezme na domácí úkoly z pravopisu pastelku, může pak vyrůstat v domnění, že je „problémové dítě". Ve stejné době klidné téměř šestileté dítě, vedle kterého sedělo, vyroste a půjde studovat na Harvard.