Ano, a

Kelly Leonard a Tom Yorton jsou spisovatelé a řečníci, kteří se specializují na oblasti kreativity a inovace. Kelly Leonard je bývalým výkonným ředitelem Second City, jedné z nejvýznamnějších divadelních společností v Americe, zatímco Tom Yorton je bývalým CEO společnosti Second City Works, která se specializuje na výuku kreativity a inovace.

Společně napsali knihu Ano, a, která se zaměřuje na to, jak využít principy improvizace k dosažení úspěchu v práci i v osobním životě. Jejich práce byla oceněna mnoha prestižními cenami, včetně ceny Emmy a ceny Tony.

Úvod

Pokud potřebujete poradit v oblasti podnikání, kam se obrátit? Rozhodnout se vzít do ruky nejnovější svazek od špičkového byznysmena nebo odborníka z akademické sféry má smysl. Ale co když chcete s něčím pořádně pohnout?

Co třeba zjistit, co o neotřelém způsobu uvažování tvrdí někteří z předních současných komiků?

Může se to zdát zvláštní, ale dovednosti a techniky improvizační komiky lze snadno uplatnit ve světě podnikání. Na jevišti bez scénáře musí být komik v daném okamžiku invenční a při hledání řešení neodkladných problémů musí uvažovat pohotově. Připadá vám to jako každodenní úkoly vedoucích pracovníků v podnikání? Určitě.

Na základě zkušeností členů týmu The Second City, uměleckého souboru, který stojí za současnými největšími komediálními talenty, vám toto shrnutí poskytne unikátní přehled o tom, jak vám improvizační schopnosti mohou pomoci k úspěchu.

Strategie

Viděli jste někdy improvizovanou komediální show? Herci jakoby na potkání vyprávějí nesmírně tvořivé a do detailu propracované příběhy. Není to žádná magie, všichni komici nicméně používají určitý základní pracovní nástroj, který jim poskytuje prostor k prozkoumání mnoha nápadů.

Tato strategie se nazývá mentální přístup „ano, a“. Jak ale přesně funguje?

Když herec používá „ano, a“, souhlasí s tím, že naváže na jakékoli vyprávění, které započal spolupracovník na jevišti, nebo ho doplní.

Zde je příklad. Herec A zahajuje výstup pohledem na oblohu a slovy: „To je ale krásná noc. Jsou vidět všechny hvězdy.“ Pokud by herec B tuto strategii „ano, a“ ignoroval, mohl by pronést: „O čem to mluvíš? Vždyť je den.“ Tento odklon od výchozího tématu by mohl konverzaci zhatit.

Pokud však bude herec B naladěn stejně jako jeho kolega a bude hrát podle strategie „ano a“, bude pokračovat ve vyprávění slovy: „Ano, a Země vypadá tak malinká. Je skvělé, že jsme se konečně vypravili na ten výlet na Měsíc.“

Genialita „ano a“ spočívá v tom, že tato strategie otevírá neomezené možnosti tím, že dává každému nápadu šanci ukázat svůj potenciál. A tato technika se vztahuje na mnohem víc než jen na improvizaci.

Nemusíte hledat příliš dlouho, abyste viděli uplatnění „ano, a“ například ve světě obchodu.

Internetová encyklopedie Wikipedia je ukázkovým příkladem toho, čeho lze dosáhnout, když si velká skupina osvojí přístup „ano a“.

Na webu uživatel založí článek a ostatní na něj navazují. Podstata webových stránek spočívá v tom, že uživatelé doplňují tvorbu ostatních.

Ačkoli takový přístup založený na spolupráci má i své nevýhody (například nepřesnosti), tento bezplatný, všeobecně používaný web by nikdy nebyl možný bez tvůrčí součinnosti „ano, a“.

Budujte silné soubory

Mnozí z nás považují za samozřejmé, že výkonný podnik vyžaduje silné týmy. Myšlenka týmu však naznačuje, že jeho členové soupeří s někým zvenčí, obvykle s jinou skupinou.

Tato mentalita zaměřená na týmové soupeření narušuje potenciál otevřeného a svobodného myšlení „ano, a“. Chápání podnikání jako soupeření může tvůrčí schopnosti skupiny spíše omezovat než podporovat.

Místo toho budujte soubory. Soubor je skupina bez hierarchie, oproštěná od konkurence, a tudíž schopná pěstovat neomezenou kreativitu.

V týmu bývají role a pozice jasně definovány a členové se je brzy naučí dodržovat. V týmu se každý může zapojit, kdykoli a kamkoli chce, a vytvořit něco, co je větší než pouhý součet hodnot jednotlivých částí.

Dva z nejinspirativnějších moderních choreografů, Alvin Ailey a Twyla Tharpová, vytvořili legendární sestavy tím, že nechali tanečníky přispět vlastními nápady, místo aby je nutili pouze dodržovat pokyny.

Jak tedy sestavit svůj soubor? Nehledejte jen ty nejlepší interprety, ale spíše lidi, kteří se do vaší skupiny nejlépe hodí.

Soubor je tak silný, jak silná je jeho schopnost kompenzovat nejslabší článek. Proto je zásadní si vybírat členy, kteří mohou souboru nabídnout to, co potřebuje.

Například v 70. a 80. letech 20. století byl improvizační komediální soubor The Second City složen téměř výhradně z bílých mužů. V důsledku toho kreativita souboru stagnovala vzhledem k relativně omezené šíři zkušeností jeho členů.

Místo toho, aby se Second City snažilo vyřešit své problémy hvězdnými umělci, najímalo místo nich lidi různých ras a sexuálních orientací. Tato rozmanitost podnítila kreativitu a umožnila souboru nejen přicházet s novátorskými náměty, ale také si dělat legraci ze současných tabuizovaných témat.

Snaha o rozmanitost sice mohla zapříčinit, že soubor přišel o špičkové umělce, ale ve skutečnosti tato strategie umožnila sestavit nejsilnější možný soubor.

Sdílení nápadů a myšlenek

Když máte skvělý nápad, jste obvykle přístupní tomu, aby jej ostatní lidé pozměnili nebo zcela přepracovali? Většina lidí určitě ne.

Je sice pochopitelné, že chcete zůstat autorem svého nápadu, ale příliš striktní „vlastnictví“ nápadů může odradit od spoluvytváření a potlačit kreativitu.

Při spolupráci je nezbytné být vůči ostatním vstřícný a umožnit jim, aby vaše nápady měnili nebo na nich dále stavěli. To může znamenat, že se váš nápad zcela pozmění, ale to nepředstavuje žádnou katastrofu. Důležité nakonec není přijít se svým nápadem, ale obecně vygenerovat nejlepší nápad. Nejlepší možné řešení!

Co se však stane, když lidé tuto mantru nebudou respektovat?

Kanadský pořad Second City Television (SCTV) byl komediální skečový pořad podobný americkému pořadu Saturday Night Live. Tento pořad byl vzácným příkladem mezioborové spolupráce v tom smyslu, že tvůrci při tvorbě skečů využívali nápady všech zúčastněných, včetně kadeřníků, maskérů a kostymérů. Byl velmi populární.

Když však pořad v roce 1981 převzala americká televize NBC, přivedla nové vedení, kterému byl bližší tradiční tvůrčí přístup řízený ze shora dolů. Herci a štáb SCTV, kteří si před sloučením vysloužili asi 15 nominací na cenu Emmy, byli tímto omezováním své tvůrčí činnosti znechuceni a mnoho špičkových umělců odešlo.

Klíč ke kreativitě spočívá v přístupu založeném na spolupráci, který se nejlépe popisuje slovy „každý by měl přinést cihlu, aby skupina mohla postavit katedrálu“.

Spolupráce ale není jednoduchá. Jednou z hlavních překážek společné tvorby je strach.

Strach má mnoho podob: strach z neúspěchu, z toho, že budeme vypadat jako hlupáci, nebo strach z neznámého. Přesto musíte strach vymýtit, ať už se objeví kdekoli a jakkoli.

K tomu je třeba učinit několik jednoduchých kroků. Jedním z nich je zákaz pokřikování ve vašem kolektivu, protože zvýšený hlas může lidi vyděsit.

Cítili byste se komfortněji, kdybyste sdíleli nedotažené nápady nebo myšlenky v nepřátelsky naladěném prostředí, nebo v takovém, kde byste se cítili bezpečně a vítáni? Odpověď je zřejmá.

Humor ve tvůrčím prostředí

Váš šéf opět nutí všechny pracovat přesčas. Jste ve stresu, atmosféra je napjatá a všichni jsou zticha. Pak někdo pronese vtip a všichni se zasmějí.

Najednou se prostředí změní: lidé začnou otevřeně hovořit a v důsledku toho se odvážou a začnou tvořivěji přemýšlet.

Jak se z tak skličující atmosféry stala zábavná, odlehčená a produktivní chvíle?

Odpovědí je komediální situace. Komika může být mocným nástrojem k rozptýlení napětí. Bohužel na komedii neexistuje žádný zaručený recept.

Nebo snad ano?

Jeden z možných receptů na komedii kombinuje tři věci: situaci, kterou každý zná, trápení, se kterým se můžeme ztotožnit a sdílet ho, a co je nejdůležitější, bezpečný mentální odstup od témat, která vyvolávají pohoršení.

Vezměme si skeč, který soubor The Second City předvedl koncem 90. let během skandálu Moniky Lewinské ve Spojených státech.

Manželský pár stojí ve své kuchyni. Pokaždé, když se manžel přiblíží, manželka odvrátí hlavu a mlčí. Muž nakonec žadoní: „Hillary...“

Diváci se smějí, protože rozpoznávají narážku na současný veřejný skandál, sdílejí bolest z manželské nevěry a nutně se nemusí cítit uraženi, protože jen málokterý divák je důvěrným přítelem amerického prezidenta nebo jeho manželky.

Dalším způsobem, jak podnítit tvůrčí prostředí, je zaujmout postoj, který si váží jiných lidí a jejich myšlenek, ale neuctívá je.

Jaký je v tom rozdíl? Respekt znamená chovat k něčemu zdravou úctu, zatímco uctívání se může stát paralyzující bázní.

Když něco respektujete, a neuctíváte, můžete na to vyjádřit svůj upřímný názor, poukázat na nedostatky a podělit se o nápady, jak by se to dalo zlepšit.

Společnost Kodak byla po desetiletí známou značkou, ale s příchodem digitálních fotoaparátů se rychle vytratila, přestože sama tuto technologii vlastně vynalezla. Co se tedy stalo? 

Společnost příliš ctila svůj hlavní produkt, analogový film. V důsledku toho přešla na digitální film, až když už bylo příliš pozdě, a nakonec musela vyhlásit bankrot.