Černá labuť

Nassim Nicholas Taleb je libanonsko-americký matematik, filosof a spisovatel, který se proslavil svými teoriemi o náhodě a nejistotě. Narodil se v roce 1960 v Amiounu v Libanonu a v současnosti žije v New Yorku. Taleb studoval matematiku a filosofii na Pařížské univerzitě a na Wharton School of the University of Pennsylvania.

Jeho nejznámější kniha, Černá labuť, vyšla v roce 2007 a stala se bestsellerem. V této knize Taleb popisuje, jak náhodné události mohou mít obrovský dopad na světové události a jak se s nimi můžeme lépe vypořádat. Dalšími jeho knihami jsou Nasadit vlastní kůži, Antifragilita a Zrádná náhodilost.

Taleb je také známý svými kritickými názory na ekonomii a finanční trhy. Je často zván jako řečník na konference a přednášky po celém světě. V roce 2011 byl Taleb zařazen do seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa časopisem Time.

Svými teoriemi a knihami Taleb inspiroval mnoho lidí po celém světě a stal se jedním z nejvýznamnějších myslitelů současnosti.

Úvod

Bestseller amerického akademika a investičního poradce libanonského původu analyzuje fenomén „černých labutí“, tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti, jakým byl např. teroristický útok z 11. září 2001, fenomenální úspěch společnosti Google či nedávná globální finanční a ekonomická krize. Autor – jeden z mála odborníků, kteří nástup krize předvídali – věří, že příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události je především setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry ve statistiky a prognostiky, přehnaného kategorizování, hledání „logiky“ vývoje či soustřeďování se na specifika tam, kde bychom měli přemýšlet spíše v obecných kontextech.

Jeho kniha, vyzývající k tomu, abychom přehodnotili náš ustálený pohled na svět a přiznali si, jak málo o něm víme, patří dnes k nejdiskutovanějším pracím ve svém žánru, deníkem Times byla označena za jedno z nejvlivnějších děl posledních šedesáti let a díky autorovu širokému rozhledu, smyslu pro humor a zdravé provokativnosti je i velkým čtenářským zážitkem.

Černé labutě nrboli vysoce nepravděpodobné události

Jako lidé jsme obzvláště dobří v tom, že dokážeme všechny podněty z našeho okolí přeměnit na smysluplné informace. Tento talent nám umožnil vytvořit vědecké metody, filozofovat o podstatě bytí a vymýšlet složité matematické modely.

Ale to, že jsme schopni přemýšlet o světě kolem nás a uspořádat ho, ještě neznamená, že jsme v tom zvlášť dobří. Za prvé, máme sklon být ve svých názorech na svět konzervativní. Jakmile máme nějakou představu o fungování světa, máme tendenci se jí držet.

Protože se však lidské poznání neustále rozšiřuje a vyvíjí, nemá tento dogmatický přístup smysl. Ještě před dvěma sty lety si například lékaři a vědci byli velmi jistí svými znalostmi o medicíně, ale dnes se nám jejich přesvědčení zdá směšné – představte si, že jdete k lékaři a stěžujete si na nachlazení, a tak vám předepíše hady a pijavice.

Dogmatické přesvědčení nás činí slepými vůči těm konceptům, které se vymykají paradigmatům, jež jsme již přijali jako pravdivá. Jak je například možné porozumět medicíně, když si nejste vědomi, že existují bakterie? Možná přijdete se zdánlivě rozumným vysvětlením nemoci, ale bude chybné kvůli nedostatku zásadních informací.

Tento druh dogmatického myšlení může vést k obrovským překvapením. Události nás někdy překvapí ne proto, že jsou náhodné, ale proto, že náš pohled na svět není dostatečně široký. Takovým překvapením se říká černé labutě a mohou nás přimět k zásadnímu přehodnocení našeho pohledu na svět.

Předtím, než někdo poprvé uviděl černou labuť, lidé předpokládali, že všechny labutě jsou bílé. Z tohoto důvodu si lidé představovali pouze bílé labutě, což znamenalo, že bílá barva byla podstatnou součástí konceptu „labutě“. Když tedy objevili první černou labuť, zásadně to změnilo jejich chápání toho, co může labuť být.

Jak uvidíte, černé labutě mohou být tak triviální, jako je zjištění, že ne všechny labutě jsou bílé, nebo tak životně důležité, jako je ztráta všeho kvůli krachu na burze.

Naše slepota vůči černým labutím může mít nedozírné následky

Dopad černých labutí není pro všechny stejný. Někoho zasáhnou velmi, jiného téměř vůbec. Síla jejich účinku je do značné míry určena vaším přístupem k relevantním informacím: čím více informací máte, tím menší je pravděpodobnost, že vás černá labuť zasáhne; a čím méně jich máte, tím více jste ohroženi.

To je vidět na následujícím scénáři.

Představte si, že si vsadíte na svého oblíbeného koně jménem Rocket. Vzhledem k jeho stavbě těla, výsledkům na dráze, dovednostem žokeje a slabé konkurenci věříte, že tento kůň je nejbezpečnější sázka, a vsadíte vše, co máte, na to, že kůň vyhraje.

A teď si představte své překvapení, když se ozve startovní výstřel a Rocket nejenže neopustí startovní bránu, ale místo toho se jednoduše rozhodne lehnout si na dráhu.

To by byla událost typu černá labuť. Vzhledem k informacím, které jste shromáždili, bylo vsadit na vítězství tohoto koně bezpečné, ale v okamžiku, kdy závod začal, jste o všechno přišli.

Tato událost však nebude tragédií pro všechny. Například majitel Rocketa vydělal jmění tím, že vsadil proti svému vlastnímu koni. Na rozdíl od vás měl další informace a věděl, že Rocket se chystá stávkovat na protest proti týrání zvířat. Právě tato informace ho uchránila před následky černé labutě.

Dopad černých labutí se může také velmi lišit co do rozsahu. Černá labuť může někdy dopadnout na celé společnosti. Když k tomu dojde, může černá labuť změnit fungování světa a ovlivnit mnoho oblastí společnosti, například filozofii, teologii nebo fyziku.

Například když Koperník vyslovil hypotézu, že Země není středem vesmíru, mělo to nedozírné následky, protože jeho objev zpochybnil autoritu vládnoucích katolíků i autoritu samotné Bible.

Nakonec právě tato černá labuť pomohla nastolit nový začátek pro celou evropskou společnost.

Máme tendenci se dopouštět logických omylů

Ačkoli se lidé zdají být nejinteligentnějšími živočichy na planetě, čeká nás ještě dlouhá cesta, než se vymaníme ze všech svých zlozvyků.

Jedním z nich je vytváření narativů na základě toho, co víme o minulosti. I když máme tendenci věřit, že minulost je dobrým ukazatelem budoucnosti, často je tento předpoklad chybný. Zanechává nás to náchylné k omylům, protože existuje jednoduše příliš mnoho neznámých faktorů, které by mohly být v rozporu s naším narativem.

Představte si například, že jste krocan žijící na farmě. Farmář vás po léta krmil, nechal vás volně se pohybovat a poskytl vám místo k životu. Použijete-li jako vodítko minulost, není důvod očekávat, že by to zítra mělo být jinak.

Bohužel zítra je Den díkůvzdání a je vám useknuta hlava a jste posypáni kořením, vhozeni do trouby a sežráni těmi, kdo vám poskytovali přístřeší a krmili vás.

Jak ukazuje tento příklad, domnívat se, že můžeme předpovídat budoucnost na základě znalosti minulosti, je omyl s potenciálně hrozivými důsledky.

Podobným omylem je konfirmační zkreslení – často hledáme pouze takové důkazy, které potvrzují naše přesvědčení, a to dokonce do té míry, že ignorujeme jakékoli důkazy, které jsou s našim přesvědčením v rozporu.

Když se setkáme s informací, která je v rozporu s tím, čemu věříme, je nepravděpodobné, že ji přijmeme, a ještě méně pravděpodobné, že ji budeme dále zkoumat. Pokud se do zkoumání pustíme, budeme pravděpodobně hledat zdroje, které tyto informace zpochybňují.

Pokud například pevně věříte, že změna klimatu je konspirace, ale pak náhodou uvidíte dokumentární film s názvem Nezvratné důkazy o měnícím se klimatu, je pravděpodobné, že budete naštvaní.

Pokud byste poté na internetu vyhledávali informace o změně klimatu, je pravděpodobné, že vámi použité výrazy budou „kachny o změně klimatu“, a ne „důkazy pro a proti změně klimatu“.

Oba tyto omyly jsou sice v rozporu s vědou, ale ukazuje se, že nemůžeme udělat mnoho pro to, abychom se takovému špatnému uvažování vyhnuli – je prostě součástí naší povahy.

Náš mozek není stavěný na přesné předpovídání budoucnosti

Během naší evoluce si lidský mozek vyvinul určité způsoby kategorizace informací. Zatímco pro přežití v divočině, kdy jsme se potřebovali rychle učit a přizpůsobovat se nebezpečnému okolí, byly tyto způsoby skvělé, pro dnešní složité prostředí se vůbec nehodí.

Jedním ze způsobů, jak nesprávně kategorizujeme informace, je například takzvaný narativní klam, kdy si vytváříme lineární narativ, abychom popsali naši aktuální situaci.

Je to způsobeno obrovským množstvím informací, se kterými se denně setkáváme. Aby se v tom všem vyznal, vybírá si náš mozek jen ty informace, které považuje za důležité. Například zatímco si pravděpodobně pamatujete, co jste dnes ráno jedli k snídani, je nanejvýš nepravděpodobné, že si pamatujete barvu bot všech lidí v metru.

Abychom těmto nesouvisejícím informacím dali smysl, proměníme je v souvislý narativ. Například když přemýšlíte o svém vlastním životě, pravděpodobně připisujete význam jen určitým událostem a tyto události zařadíte do narativu, který vysvětluje, jak jste se stali tím, kým jste. Například milujete hudbu, protože vám maminka každý večer zpívala písničky od Beatles.

Vytváření takových narativů je však špatný způsob, jak porozumět světu. Je to proto, že tento proces funguje pouze při pohledu do minulosti a nebere v úvahu téměř nekonečné množství vysvětlení, která připadají v úvahu pro každou jednotlivou událost.

Faktem je, že drobné, zdánlivě bezvýznamné události mohou mít nepředvídatelné, zásadní důsledky.

Představte si například, že motýl mávající křídly v Indii způsobí o měsíc později hurikán v New Yorku. Kdybychom brali jednotlivé fáze příčiny a následku v tomto procesu tak, jak k nim dochází, pak bychom byli schopni vidět jasný, kauzální vztah mezi událostmi. Protože však vidíme pouze výsledek, v tomto případě hurikán, můžeme se pouze dohadovat, která z paralelně probíhajících událostí tento výsledek skutečně ovlivnila.