Člověk hledá smysl

Viktor Frankl byl rakouský neurolog a psychiatr, který se narodil v roce 1905 a zemřel v roce 1997. Je známý především díky své knize Člověk hledá smysl, která se stala jedním z nejvýznamnějších děl 20. století. Frankl se specializoval na logoterapii, což je terapeutická metoda, která se zaměřuje na hledání smyslu života.

Během druhé světové války byl Frankl uvězněn v koncentračních táborech, což ho inspirovalo k napsání knihy Člověk hledá smysl. Tato kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do více než 30 jazyků.

Frankl napsal také mnoho dalších knih, včetně Vůle ke smyslu a Utrpení z nesmyslnosti života. Jeho práce ovlivnila mnoho lidí po celém světě a stala se inspirací pro mnoho dalších psychologů a terapeutů.

Proč si přečíst tuto knihu?

Autor Viktor Frankl, zakladatel logoterapie, ukazuje, jak jeho zkušenost s hledáním smyslu života v nacistickém koncentračním táboře změnila jeho pohled na svět a lidi. Frankl tvrdí, že utrpení se nevyhneme, ale můžeme si vybrat, jak se s ním vyrovnat a najít v něm smysl.

Franklova teorie zpochybňuje myšlenky Freuda, který věřil, že smyslem života je honba za rozkoší.

Frankl věřil, že smysl života nejen odlišuje člověka od zvířat, ale také nám umožňuje přežít těžké chvíle.

Smysl života nesouvisí s honbou za požitky, ale s nalezením toho, co máte rádi, a s dáváním životu význam.

Chcete se naučit, jak čelit obtížným situacím a najít smysl života? 

Logoterapie Viktora Frankla

Poté, co Viktor Frankl opustil koncentrační tábor, začal se věnovat smyslové terapii – vlastní teorii psychologie založené na tom, co se naučil ve vězení.

Smyslová terapie pomáhá lidem objevit, co je pro ně skutečně důležité a co je motivuje k intenzivnímu životu.

Logoterapie se od běžné psychoterapie liší svým zaměřením na to, co se stane v budoucnosti, zatímco psychoterapie funguje spíše z hlediska zpětného pohledu a vhledu.

Zatímco psychoterapeut bude naslouchat pacientovi, který hovoří o bolestných zážitcích z minulosti a o dopadech těchto zážitků na současnost, logoterapeut bude pacienta konfrontovat a přeorientovávat ho ohledně jeho smyslu života.

Frankl tvrdí, že zaměřením na minulost může psychoterapie vytvářet vnitřní neurózy. Naproti tomu logoterapie může klientům pomoci je překonat.

Franklova terapie je zaměřena na smysl lidské existence a na samotné hledání tohoto smyslu. Hledání smyslu života považuje za primární motivační sílu člověka.

Logoterapie je pokusem pomoci člověku najít smysl a využít ho k potřebným změnám a projít obtížnými životními okolnostmi.

Život v koncentračním táboře

Největšími zvěrstvy v dějinách lidstva byly nacistické koncentrační tábory. Hitlerova hrůzovláda vyhnala muže, ženy i děti z jejich domovů, vtěstnala je do vlaků a deportovala do koncentračních táborů.

Vězni nebyli považováni za jednotlivce s identitou, rodinou nebo city. Veškerá jejich identita, doklady i majetek byly vyhozeny. Zůstala jim pouze uniforma a identifikační číslo vytetované na kůži. Úřady se nezajímaly o lidi, zajímala je pouze čísla.

Život v koncentračním táboře byl velmi těžký. Lidé byli vytrženi ze svého běžného života.

Starosti o to, co získají, koho si vezmou a kolik budou mít dětí, už neexistovaly, místo toho se soustředili jen na to, aby přežili každý den.

Vězni žili v neustálém strachu z převozu do jiného tábora, což obvykle znamenalo převoz do tábora s plynovými komorami a krematorii.

Viktor Frankl, jeho rodina a ti, kteří s ním byli uvězněni, byli obyčejní lidé. Neměli žádné superschopnosti. Nebyli celebritami ani mučedníky bojujícími za nějakou věc ani neudělali nic špatného. Byli to obyčejní lidé, kteří se potýkali s neobyčejnými okolnostmi, stejně jako mnoho dalších. Právě od těchto lidí čerpal Frankl útěchu a základ pro svou teorii logoterapie – nový typ psychoterapie, kterým zpochybnil Freudovy teorie a ukázal, jak může být člověk odolný, když najde skutečný smysl života.

Život nás učí vlivem okolností

Každá zkušenost, kterou prožijeme, jako je například hrůza války, nám dává příležitost učit se. Údaje z doby před válkou, během ní i po ní vyhodnocovali nejrůznější odborníci, od lékařů po vědce.

Dokonce i psychoanalytici se z války poučili. Ve skutečnosti obě světové války významně přispěly ke studiu psychologie života ve vězení.

Nejvýznamnějším přínosem druhé světové války pro psychologii bylo studium duševního zdraví vojáků a lidí, kteří přežili koncentrační tábory.

Viktor Frankl, který byl židovským vězněm, měl zajímavý pohled na věc, protože byl zároveň psychiatrem. Mohl studovat nejen své vlastní reakce a chování v této situaci, ale také reakce a chování svých spoluvězňů. To, co zjistil, navždy změnilo psychoanalýzu.

Pobyt v nacistickém koncentračním táboře byl krutou zkušeností. Mnoho lidí to nezvládlo a vzdalo se. Mnozí jiní však našli důvod, proč žít i za těchto okolností. Někteří se soustředili na to, aby znovu našli své blízké, a přemýšleli, jak se budou cítit, až je znovu uvidí. Jiní se upnuli k odhodlání přežít, aby se mohli vrátit ke svému životu. A další se soustředili na budoucí cíle, o kterých snili, že jich dosáhnou, až budou vysvobozeni. Protože měli cíl, jejich životy měly smysl a odmítali se vzdát, pokud je nezradí jejich těla.

Freud vytvořil teorii, která vysvětluje lidské usilování o cíl. Domníval se, že člověk se příliš neliší od zvířat a že je též primárně motivován snahou o slast a řídí se svými instinkty. Před Franklovým uvězněním to tehdy byla platná teorie.

Přestože Frankl Freudovu teorii studoval, to, co zjistil v koncentračních táborech, ho překvapilo. Měl k dispozici cenné důkazy, které ukazovaly, že to, čím se lidé řídí, nejsou jen jejich touhy. Když má člověk skutečný důvod žít, bude za něj bojovat. Tato zkušenost se nakonec stala základem Franklovy psychoterapie: logoterapie.

Hledání důvodu žít

Hledání smyslu života může vyvolávat napětí a vnitřní neklid. Při snaze určit jeho účel se člověk může cítit nepříjemně a nesvůj. Odkud se tento nepříjemný pocit bere? Pochází z existenciální krize. Nevíte, proč žijete nebo co byste měli se svým životem dělat. Pocit bezcílnosti a bezbýchodnosti může způsobit spoustu vnitřního zmatku, dokud neobjevíte skutečný smysl svého života.

Zažívání této nepohody může lidem bránit v nalézání skutečného smyslu. Někteří raději necítí nic, než aby se cítili nepříjemně. Toto hledání účelu nebo smyslu je však může zachránit před stresem a tragédiemi života.

S tímto druhem myšlení nezačal Frankl. Ve skutečnosti Frankl připisuje zásluhy Friedrichu Nietzschemu, moudrému německému filozofovi z 19. století. Nietzsche řekl: „Ten, kdo má ‚proč‘ žít, může vydržet téměř jakékoli ‚jak‘.“

To znamená, že když má člověk důvod k životu, bez ohledu na to, zda se soustředí na lásku, kterou chová k jiné osobě, nebo na cíl, kterého chce dosáhnout, dokáže čelit téměř každé těžké zkoušce.

Pocit nepohody si spojujeme s něčím, co nechceme, ale měli bychom to udělat – například nechat se očkovat, to je možná nutné, ale rozhodně to není příjemné. Vnitřní růst je do jisté míry podobný.

Opustit svou komfortní zónu a objevit svůj životní cíl nebude zpočátku příjemné. Přestože existuje určitá míra napětí, jsou tyto pocity v podstatě prospěšné. Ukazují, že jsme na cestě k objevení svého skutečného smyslu, což nám může zachránit život. Proto navzdory všem nepříjemným pocitům usilovně pracujte na tom, abyste zjistili, co vám dá pocit naplnění a skutečného smyslu.