Evoluce všeho

Matt Ridley je britský spisovatel, novinář a vědec, který se specializuje na biologii a evoluční psychologii. Narodil se v roce 1958 v Londýně a vystudoval biologii na Oxfordské univerzitě. Poté pracoval jako vědecký redaktor v časopise The Economist a později jako spisovatel na volné noze.

Ridley je autorem několika knih, včetně bestselleru Evoluce všeho, který se zaměřuje na evoluční biologii a její vliv na lidskou společnost. Dalšími jeho díly jsou například Genom, Když se setkají kultury: Původ ctnosti, Jak fungují inovace a Racionální optimista.

Ridley je také členem Královské společnosti a získal několik ocenění za svou práci, včetně Ceny Johna Maddoxe za vynikající přínos k vědeckému výzkumu a popularizaci vědy.

Úvod

Při úvahách o evoluci se nám obvykle vybaví vývoj člověka z opice a ohromující výzkum lidského genomu. Uvažovali jste však někdy o evoluci všeho mimo biologii?

Zde se budeme zabývat evolucí mimo oblast genetiky, ať už jde o vývoj morálky, ekonomiky, jazyka nebo technologie. Zpravidla se učíme, že tyto věci vytváří shora dolů vůdci, vědci, kněží, podnikatelé atd. Pokud však evoluci chápeme v nejširším slova smyslu – jako postupný vývoj – je mnohem běžnější, že se věci vyvíjejí zdola nahoru.

Autor tvrdí, že evoluce ve směru zdola nahoru může vysvětlit prakticky všechny lidské kulturní změny.

Dějiny západního myšlení formuje kreacionismus

Když si vybavíme evoluci, většinou je to biologie, Charles Darwin a jeho evoluční teorie. Slovo „evoluce" se však nevztahuje pouze na genetiku. Původně slovo „evoluce" znamenalo „vyvíjet" a popisovalo, jak se věci postupně mění bez plánu.

A přesto v dějinách západního myšlení převládl kreacionistický způsob myšlení – vysvětlování světa prostřednictvím projektu a plánování.

Uveďme si několik příkladů.

Starověký řecký filozof Platón se domníval, že společnost napodobuje plánovaný vesmírný řád; v Homérově Iliadě rozhodují o výsledku bitev bohové; mnohem později křesťanský reformátor Martin Luther tvrdil, že náš osud leží v rukou Boha; německý filozof 19. století Friedrich Nietzsche věřil, že zdravá společnost vzniká díky plánům mocných vůdců a Karel Marx tvrdil, že plánovaný stát je nejlepším prostředkem k podpoře hospodářského a sociálního pokroku.

Seznam by mohl pokračovat. Znovu a znovu se setkáváme s popisy, jak je svět navržen nebo jak by měl být organizován – shora dolů. Z tohoto kreacionistického způsobu myšlení však existuje několik výjimek. Stačí si vzít starověkého řeckého filozofa Epikúra.

Epikúros věřil, že fyzický svět, včetně společnosti a morálky, vznikl spontánně a nepotřebuje k vysvětlení žádné božstvo ani královskou moc. Vše podle něj vzniklo z neviditelných atomů, které se řídí přírodními zákony, nikoli zákony božími.

Římský básník Lucretius převzal Epikúrův postoj a tvrdil, že svět je tvořen neviditelnými částicemi. Věřil, že svět nemá stvořitele a život nemá žádný konec ani smysl.

Darwin odstranil z biologie kreacionismus

Byly to myšlenky filozofů a básníků, jako byli Epikúros a Lukrécius, a později osvícenských myslitelů, jako byl David Hume, které daly vzniknout této otázce: „Pokud je Bůh stvořitelem člověka a světa, kdo stvořil Boha?".

Charles Darwin kreacionismus z biologie odstranil a nahradil jej teorií evoluce na základě přirozeného výběru. Představil svou teorii po výpravě na Galapágy, kde sbíral různé živočichy a rostliny, prováděl pečlivá pozorování a potom vše důkladně vyhodnocoval.

Darwinova evoluce vycházela z předpokladu, že existuje mechanismus, který umožňuje vznik složitých organismů z jednoduchých buněk. Tímto mechanismem byl přirozený výběr. Jedná se o proces, při kterém mají větší šanci na přežití organismy se specifickými vlastnostmi, díky nimž se lépe přizpůsobují okolnímu prostředí.

Darwinova evoluce je dnes všeobecně přijímána jako pravda. Přesto se od doby, kdy jsme začali být schopni dekódovat geny, lidé ptají, k čemu jednotlivé geny slouží.

Tvrdí se, že geny nejsou určeny k tomu, aby sloužily tělu. Spíše využívají tělo k tomu, aby sloužily samy sobě. Jak uvedl Richard Dawkins ve své knize „Sobecký gen", jediný rozumný způsob, jak porozumět organismům, je považovat je za dočasné prostředky, které geny používají k zajištění svého dalšího přežití.

Tuto myšlenku podporuje zjištění, že mnoho genů zřejmě nemá žádnou funkci. Neexistují pro potřeby organismu: pouze se vezou v nějaké "nádobě". Dawkinsův popis sobeckého genu poskytuje silný argument proti kreacionismu. Zdá se totiž nepravděpodobné, že by inteligentní, božský designér vytvořil „zbytečné" geny.

Evoluční procesy najdeme i mimo biologii

Ačkoli si evoluci spojujeme s biologií a genetikou, její dosah je mnohem delší. Probíhá ve všech systémech, kde se informace předávají s určitou mírou nahodilosti. Například genetická informace v naší DNA, kterou předáváme svým dětem, nebo kulturní informace, kterou jim předáváme při výchově.

Jinými slovy, evoluce se týká i lidské kultury. Jako nejlepší příklad poslouží vývoj jazyka. Existuje velká podobnost mezi evolucí DNA a vývojem jazyka. V obou případech jde o systémy, které jsou schopny kombinovat malý počet základních stavebních kamenů a vytvářet prakticky nekonečné permutace.

Stavební kameny DNA se skládají ze čtyř nukleových kyselin; stavebními kameny mnoha jazyků jsou písmena abecedy. DNA se navíc vyvíjí přirozeným výběrem a v jistém smyslu se tak vyvíjejí i jazyky. Například slova a fráze, které jsou v psaném a mluveném jazyce s oblibou používané, pravděpodobně přetrvají, zatímco slova, která nikdo nepoužívá, zaniknou.

Koncept evoluce se vztahuje také na ekonomiku a technologie. Byl to Adam Smith, kdo si jako první uvědomil, že trhy se mohou regulovat samy bez dohledu vlády nebo státu. Ve své knize „Bohatství národů" tvrdí, že všeobecná prosperita vzniká svobodnou směnou zboží a služeb.

Později, ve dvacátém století, ekonom Joseph Schumpeter chápal trhy jako evoluční systémy, které neustále testují nové výrobky a služby, aby uspokojily lidské potřeby. „Nejschopnější" výrobky na trhu se kupovaly a prodávaly, tj. „přežívaly", zatímco ty neschopné nepřežily.

Také technologický pokrok lze považovat za evoluční jev. Stejně jako biologická evoluce se i technologie posouvá od nástroje k nástroji prostřednictvím pokusů a omylů. Například v oblasti komunikačních technologií se telegraf vyvinul v tradiční telefon, který se vyvinul v mobilní telefon, který se jednou nevyhnutelně vyvine v další zařízení.

Morálka a náboženství nejsou od Boha

Většina náboženství učí, že morálka je předepsána Bohem. Například židovsko-křesťanský Bůh nechal Mojžíše vystoupit na horu Sinaj, aby přijal Desatero a předal ho svému lidu. V islámu to byl Mohamed, kdo přijal Boží slovo a předal je svému lidu.

Bůh však pro morálku není nezbytný. Morálka se spíše vyvíjí prostřednictvím sociální interakce, v níž lidé hledají způsoby, jak úspěšně a šťastně komunikovat.

Adam Smith se proslavil knihou „Bohatství národů", ale hodně času věnoval také zkoumání morálky. Všiml si, že morálka není ani tak naučená, ale spíše se vyvinula – je to vlastnost, která se vyvíjí s tím, jak dozráváme v rámci naší společnosti. Jako děti zjišťujeme metodou pokusů a omylů, které činy vyvolávají pozitivní reakce a sympatie ostatních. Právě díky těmto objevům se pak postupně vyvíjíme směrem ke společnému morálnímu kodexu.

Morálka tedy není dána od Boha. Protože je však učení morálce ústředním prvkem náboženství, co to vypovídá o náboženství samotném?

Znamená to, že ani náboženství nám není předáno Bohem. Místo toho je to vyvíjející se, lidmi vytvořený vynález. Některé příklady navíc jasně ukazují, že i pojem Boha má evoluční historii.

Například staří Řekové a Římané věřili v několik bohů, zatímco křesťanství diktuje existenci pouze jednoho Boha. Došlo také k posunu od bohů, kteří byli temperamentní, pošetilí a žádostiví, k bohům beztělým a ctnostným. Stačí porovnat žárlivého a náladového Dia se svatým a dokonalým Alláhem.

Náboženství jsou také výsledkem výběru mezi různými lidmi a vírami. Například křesťanství vzniklo v prvním století našeho letopočtu z řady různých konkurenčních náboženství v Římské říši. V tomto smyslu se tedy i náboženství vyvíjela.