Odraz k cestě za úspěchem

Matthew Syed je britský novinář, spisovatel a bývalý stolní tenista. Narodil se v roce 1970 v Anglii a v roce 1992 se stal mistrem Anglie v kategorii jednotlivců. Po ukončení kariéry se stal sportovním novinářem a komentátorem pro BBC.

V roce 2010 vydal svou první knihu s názvem Odraz k cestě za úspěchem (Bounce: How Champions Are Made), která se stala bestsellerem a byla přeložena do více než 20 jazyků.

Dalšími jeho knihami jsou Black Box Thinking a You Are Awesome. Matthew Syed je také častým hostem v televizních pořadech a rádiových relacích, kde hovoří o sportu, vzdělávání a osobním rozvoji.

Kdo se stává vítězem a čím se od nás ostatních liší

„Ty jsi tak talentovaný!“ je v naší kultuře častým zvoláním, když chceme někoho pochválit. Je však toto zvolání ve skutečnosti výstižné?

Kniha Odraz k cestě za úspěchem se zabývá vědeckými poznatky o dosahování vysokých výkonů a kroky, které jsou k tomu potřeba. Dozvíte se například, proč Mozart nebyl nakonec až tak moc výjimečný.

Pochopíte také, jak vás k úspěchu mohou inspirovat i tak nepodstatné věci, jako je to, že máte narozeniny ve stejný den jako někdo úspěšný.

A nakonec porozumíte i té nejobávanější události – že selžete, když je nejvíc v sázce, navzdory důkladné přípravě. Naštěstí se také dozvíte o nástrojích, jak tomu předejít tomu, aby se to stalo právě vám.

Spolehněte se na vytrvalý trénink, je důležitější než vrozené vlohy

Mozart je mnohými považován za největšího skladatele, který kdy žil. Většina lidí je zvyklá předpokládat, že vynikající úspěchy, jako byly ty jeho, jsou dány vrozenými schopnostmi, nebo dokonce božskou inspirací či osudem. Tento předpoklad platí zejména pro zázračné děti, jako byl Mozart, který svým hudebním talentem okouzlil svět již v šesti letech.

Při bližším pohledu na fenomén zázračných dětí však zjistíme, že ve skutečnosti musely cvičit tisíce hodin, než projevily svůj takzvaný zázračný talent. Vědci, kteří se tímto fenoménem zabývají, zjistili, že zázračné dítě obvykle začíná trénovat již ve velmi raném věku a že do svého mladého života vtěsná nekonečné hodiny cvičení.

Například když šestiletý Mozart cestoval po Evropě, aby předvedl své předčasně rozvinuté klavírní schopnosti, měl za sebou již 3 500 hodin cvičení. Pokud to porovnáme s jinými klavíristy, kteří cvičili stejně dlouho, Mozartův výkon nebyl nijak výjimečný.

Zdá se tedy, že výjimečné schopnosti pramení spíše z obrovského množství důsledného cvičení než z přirozeného talentu.

Dokládá to i studie koncertů mladých houslistů, kde jediným faktorem přímo souvisejícím s úrovní úspěchů studentů bylo množství času, které strávili usilovným cvičením – zatímco hvězdní interpreti měli „odcvičeno“ v průměru 10 000 hodin, nejméně zdatní studenti měli za sebou pouze 4 000 hodin. Ještě výmluvnější je, že neexistovaly žádné výjimky: všichni nejúspěšnější studenti věnovali cvičení velké úsilí a všichni studenti, kteří cvičili 10 000 hodin, patřili do skupiny nejúspěšnějších.

Zdá se, že žádný zázračný talent nemůže existovat bez důsledného cvičení.

Naučit se něco nového = klást si výzvy a poučit se z neúspěchů

Představte si dětskou klavíristku, která cvičí hraní svých oblíbených písní podle sluchu. Může strávit mnoho odpolední cvičením u klavíru, ale je pravděpodobné, že jakmile se přiblíží originálu, bude se stále méně snažit o další zlepšení, protože její výkon je již dostatečně dobrý.

To je vlastně typické pro většinu lidí – od určitého bodu už cíleně necvičí. Když se snažíme osvojit si novou dovednost, pracujeme na zlepšení svého výkonu jen do určitého bodu. Tímto bodem může být úroveň našich vrstevníků, požadavky učitele klavíru nebo prostě úroveň, kdy jsme dost dobří na to, abychom ze svého výkonu měli potěšení.

Po dosažení tohoto bodu máme tendenci jednoduše pokračovat v procvičování toho, co už umíme, aniž bychom se snažili o něco více. V podstatě přepneme na autopilota, a i když možná pokračujeme ve cvičení, ve skutečnosti se zlepšujeme jen velmi málo.

Špičkoví umělci jsou však v tomto ohledu odlišní. Nespokojují se s podáváním výkonů, které již zvládli, ale naopak se snaží neustále zlepšovat a rozvíjet dovednosti nad rámec své současné úrovně. Takové pokusy podávat výkony, které jsou mimo jejich dosah, je nutí k intenzivnímu soustředění a také vysílají silné signály jejich mozku a tělu, že se musí přizpůsobit.

Jak tedy můžete cvičit, abyste se neustále zlepšovali a usilovali o nové dovednosti? Jedním ze způsobů je přijmout neúspěch a poučit se z něj.

Je přirozené, že učení se jakémukoli úkolu, který je mimo váš současný dosah, bude obnášet neúspěch. To však není na škodu, protože neúspěch vám poskytuje zpětnou vazbu. Naučí vás, které dovednosti potřebujete ke zvládnutí úkolu, a ukáže vám, které dovednosti máte k dispozici – vaše silné a slabé stránky. Tyto informace vám umožní přizpůsobit tréninkový režim.

Chcete-li se stát šampionem, musíte se neustále snažit o dovednosti, které jsou mimo váš dosah, přijímat neúspěchy a učit se z nich. Právě tento druh tréninku vás promění.

Usilovný trénink změní způsob, jakým pracuje váš mozek

Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů síly tréninku je příklad stolního tenisty Desmonda Douglase. Dlouhou dobu byl nejlepším hráčem ve Velké Británii proslulým svými bleskurychlými reakcemi. Když však vědci provedli testy rychlosti reakcí všech hráčů anglického národního týmu, ukázalo se, že Douglas je nejpomalejší. Jak tedy může někdo s obecně dlouhou reakční dobou reagovat rychle, když jde o ping-pong?

Odpovědí jsou dvě změny, které přináší intenzivní trénink. Jsou to změny ve způsobu, jakým mozek zvládá konkrétní úkol.

Za prvé se po letech zkušeností v určitém oboru mozek experta naučil „číst“ složité situace typické pro daný obor. Je připraven rychle vybírat relevantní informace z tohoto známého prostředí. 

Proto při hraní stolního tenisu dokázal Douglasův mozek okamžitě rozpoznat relevantní vizuální podněty k předvídání trajektorie míčku. Díky tomu měl na reakci více času než méně zkušený hráč.

Za druhé expert používá k plnění úkolu jiné části mozku než začátečník. Je to proto, že když se učíte nové dovednosti, jako je stolní tenis, potřebujete, aby vaše vědomí sledovalo každý váš pohyb v neznámém prostředí. Proto je velmi aktivní část mozku zvaná prefrontální kůra, která je zodpovědná za vědomou kontrolu.

Jakmile si dovednost osvojíte, vědomá kontrola již není nutná, protože jednotlivé činnosti se zautomatizovaly. To znamená, že ve vašem mozku bylo ovládání pohybů předáno jiným oblastem.

V oblasti stolního tenisu to znamená, že když hráč zvládne pohyby zápěstím potřebné pro forhendový topspin, jeho mysl se může soustředit na věci, jako je práce nohou nebo taktické úvahy.

Nyní rozumíme tomu, jak se z Douglase stal rychlý hráč s pomalými reakcemi – intenzivní trénink změnil způsob, jakým při stolním tenise jeho mozek funguje.

V další kapitole se podíváme na to, jak může váš vlastní přístup a stav mysli ovlivnit vaše šance na úspěch.

Zbavte se myšlenky, že dosažení velkých úspěchů záleží na vrozeném talentu

Představte si špičkovou maratonskou běžkyni, která své závody vždy dokončí v první desítce. Kdybyste měli vysvětlit její úspěch, řekli byste, že je to dáno tím, že je rozená běžkyně? Nebo je to tím, že léta neúnavně trénovala?

Pokud byste se rozhodli pro první vysvětlení, psychologové by řekli, že pravděpodobně máte fixní mentální nastavení. Tedy že věříte, že úspěch závisí na něčem, co nemůžete změnit, například na genetice. Tento druh myšlení je velmi škodlivý.

Pokud je někdo s takovým fixním mentálním nastavením označen za „netalentovaného“, nebude se již namáhat cvičit nebo se snažit zlepšovat. Bude mít pocit, že když mu zjevně chybí talent potřebný k úspěchu, nemá smysl ztrácet čas náročným cvičením.

Na druhou stranu, pokud je někdo s fixním mentálním nastavením přesvědčen, že je „nadaný“, také se nebude namáhat podnikat potřebné kroky k tomu, aby skutečně vynikl, protože má pocit, že díky svým vrozeným schopnostem stejně uspěje.

Vezměme si Dariuse Knighta, nadějného hráče stolního tenisu, který byl za svůj mimořádný talent tak chválen, že snížil intenzitu svého tréninku. Důsledek? Jeho výsledky se prudce zhoršovaly, dokud ho nový trenér nepřiměl k usilovnějšímu tréninku.

Fixní mentální nastavení může také způsobit, že se lidé příliš snadno vzdají, když se učí něco nového, protože i malé neúspěchy považují za důkaz, že se na daný úkol nehodí.

Ukázala to studie, v níž měly děti řešit hlavolamy, jejichž obtížnost se zvyšovala. Když se děti s fixním mentálním nastavením setkaly s prvními obtížemi, začaly pochybovat o své inteligenci a nakonec to vzdaly úplně. Zatímco ostatní děti se postavily výzvě –⁠ více se snažily a zlepšovaly se v řešení, když náročnost hlavolamů rostla.

Zdá se tedy jasné, že děti by měly být chváleny spíše za své odhodlání, vytrvalost a nadšení než za svůj talent, protože to druhé může vést k fixnímu mentálnímu nastavení.