Rozvrat

Jared Diamond je americký vědec, geograf a spisovatel, který se narodil v roce 1937 v Bostonu. Vystudoval fyziku a fyzikální chemii na Harvardově univerzitě a později se specializoval na ornitologii a ekologii.

V roce 1997 získal Pulitzerovu cenu za svou knihu Osudy lidských společností, která se stala bestsellerem a přinesla mu celosvětovou slávu. Diamond se věnuje studiu lidské historie a kultury a zkoumá, jak se společnosti vyvíjely a jaké faktory ovlivňovaly jejich osudy.

Jeho dalšími knihami jsou například Rozvrat, Proč máme rádi sex?, Svět, který skončil včera a Kolaps. Diamond je také profesorem geografie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a členem Národní akademie věd Spojených států amerických.

Souhrn

Jared Diamond na začátku prologu v knize Rozvrat píše: většina z nás projde osobním převratem nebo krizí, kterou můžeme, ale nemusíme úspěšně vyřešit provedením životních změn.

A vzápětí dodává: jako lidé i státy procházejí národní krizí, která se také může nebo nemusí úspěšně vyřešit národními změnami. Existuje řada výzkumů a neoficiálních informací o řešení osobních krizí, které vytvořili terapeuti. Mohly by nám tyto poznatky pomoci pochopit řešení národních krizí?

A právě o tom je kniha Rozvrat.

Podle Diamondova výstižného popisu se jedná o: komparativní, narativní, průzkumnou studii krizí a selektivních změn, které probíhají po řadu desetiletí v sedmi moderních státech a nahlížených z perspektivy selektivních změn v krizích jednotlivců. Těmito státy jsou Finsko, Japonsko, Chile, Indonésie, Německo, Austrálie a Spojené státy.

Stačí se podívat na mapu světa a pochopíte, proč si Diamond vybral právě tyto státy: kromě toho, že má se všemi osobní zkušenosti, pokrývají také mnoho výrazně odlišných kultur a nacházejí se na všech světových stranách.

Ještě předtím, než Diamond věnuje zbytek své knihy krizím národním, vyhrazuje si úvodní kapitolu pro krize osobní, neboť se domnívá, že faktory, které ovlivňují pravděpodobnost úspěšného vyřešení osobní krize, mají své paralely i s krizemi národními.

Dvanáct faktorů ovlivňujících vyústění osobních a národních krizí

Osobní krize jsou nevyhnutelné.

Ať už náhle nebo postupně, ať už v dospívání nebo po odchodu do důchodu, určitě jste alespoň jednu zažili.

A protože krize zažil každý, terapeuti věnují spoustu času analýzou jejich genealogie, jejich možného rozsahu a způsobů, jak je lze překonat. Během tohoto výzkumu identifikovali tucet faktorů které naznačují, zda se jedinci podaří či nepodaří osobní krizi vyřešit.

12 faktorů jsou:

1. Přiznání, že člověk prožívá krizi

2. Přijetí osobní odpovědnosti za to, že s tím něco udělá

3. „Stavba plotu“ k vymezení vlastních individuálních problémů, které je třeba vyřešit

4. Získání materiální a emocionální pomoci od jiných jednotlivců a skupin

5. Využití jiných jedinců jako vzorů pro řešení problémů

6. Síla ega

7. Poctivé sebehodnocení

8. Zkušenosti z předchozích osobních krizí

9. Trpělivost

10. Flexibilní osobnost

11. Základní individuální hodnoty

12. Nezávislost na osobních omezeních

Většina faktorů na výše uvedeném seznamu má „rozpoznatelnou analogii“ v případě národních krizí (1-5 a 7-8), dva jsou méně konkrétně spojeny (9 a 12) a v případě tří (6, 10 a 11) individuální faktor slouží jen jako metafora naznačující faktor popisující národy.

Z toho vyplývá, že 12 faktorů, které podle Diamonda souvisejí s výsledky národních krizí, je následujících:

1. Národní shoda na tom, že národ je v krizi

2. Přijetí národní odpovědnosti s tím něco udělat

3. Postavení plotu, který vymezí národní problémy, jež je třeba řešit

4. Získání materiální a finanční pomoci od jiných národů

5. Využití jiných národů jako vzorů pro řešení problémů

6. Národní identita

7. Poctivé národní sebehodnocení

8. Historické zkušenosti z předchozích národních krizí

9. Vypořádání se s národním selháním

10. Národní flexibilita specifická pro danou situaci

11. Základní hodnoty národa

12. Nezávislost na geopolitických omezeních

Právě prostřednictvím těchto faktorů se Diamond zabývá analýzou několika krizí 20. století, které měl možnost osobně pozorovat.

Národní krize

Válka Finska se Sovětským svazem.

Jak pravděpodobně víte, Finsko je skandinávská země s přibližně 6 miliony obyvatel a sousedí se Švédskem na západě a Ruskem na východě. Finsko po většinu historie nebylo svobodnou zemí. Od 13. do 19. století bylo považováno za součást Švédska, ale po roce 1809 se stalo součástí Ruska. Zůstalo tomu tak i v příštím století. Během ruské revoluce v roce 1917 se Finsko, nespokojené s represivním guvernérem, kterého nastolil ruský car Mikuláš II, rozhodlo vyhlásit nezávislost.

Být malá a poměrně nerozvinutá země ležící vedle největší země světa byl jistý recept na problémy. A ty se ještě zvětšily poté, co se z nově nezávislého Finska stala liberální kapitalistická demokracie a ze SSSR první komunistická země na světě.

Když se Stalin stal prezidentem Sovětského svazu, vypuklo peklo, a to kvůli velmi jednoduché skutečnosti, že nevěděl, co znamenají slova „kompromis“ a „vyjednávání“.

Všechno to ale začalo tak, že Sověti s odvoláním na bezpečnostní důvody (obrana Leningradu) požádali o některá finská území (výměnou za jiná), a když Finsko odmítlo, 30. listopadu 1939, pouhé tři měsíce po začátku druhé světové války, Stalin nařídil invazi do Finska.

Tato událost odstartovala vojenský konflikt, který je obecně znám jako zimní válka a který oficiálně trval do 13. března 1940, neoficiálně pak pokračoval po celou dobu války.

SSSR samozřejmě vyhrálo zimní válku, ale díky velmi chytré taktice finských dobrovolníků (maskování, odstřelovači, Molotovovy koktejly a kulomety) utrpělo těžké ztráty (8 zabitých sovětských vojáků na jednoho finského), nemluvě o jeho stále křehké mezinárodní reputaci. Nejkontroverznější taktikou, kterou Finové používali, bylo spojenectví s nacisty v naději, že jim Němci pomohou bránit se před sovětskými útoky.

Brzy poté si uvědomili, že Němci nejsou zrovna nejlepší spojenci, jaké mohou mít a začali si konečně připouštět, že jejich krize pramení z faktoru, s nímž nemohou nic dělat – z geografie. Chytře tedy začali stavět plot, který by vymezil problémy a přemýšleli o řešeních a přizpůsobili nový postoj vůči Sovětskému svazu, aby krizi jednou provždy překonali.

Zaprvé odmítli podporovat německá vojska v Leningradu, což byl možná zlom nejen v bitvě o Leningrad, ale i ve druhé světové válce. To samozřejmě ocenili všichni (včetně Stalina), takže sovětská letadla záměrně míjela finské cíle a shazovala bomby do finských vod.

Vzhledem k tomu, že Finsko bylo po válce na straně poražených, muselo ještě zaplatit 300 milionů dolarů Sovětskému svazu jako reparace, a to během šesti let.

Finové, věrni přísloví Winstona Churchilla: „Nikdy byste neměli promarnit příležitost, kterou dává krize“, začali na svou krizi pohlížet jinak a využívali ji k industrializaci a rozvoji obchodních vztahů se všemi, především se Sovětským svazem.

Rovněž souhlasili, že nebudou mluvit zle o ničem špatném, co se děje v SSSR, ale autocenzura není tak špatná cena, kterou musíte zaplatit za získání nezávislosti a budování prosperující země na samé hranici mocného nepřítele.

Koneckonců, tak funguje selektivní změna – děláte, co můžete, abyste dosáhli potřebného (dobré sousedské vztahy), a přijmete to, co nemůžete změnit (soused), i když to znamená obětovat trochu svého bývalého já.

Počátky moderního Japonska

Dnes je Japonsko považováno za jednu z největších světových mocností, přičemž jeho ekonomika je podle HDP třetí největší na světě a čtvrtá největší podle parity kupní síly.

Nicméně, až do druhé poloviny 19. století, to byla feudální společnost, téměř zcela izolována od světa a bez zájmu se stát součástí moderních technologických procesů.

A pak, stejně jako SSSR v případě Finska, přinutily USA Japonsko, aby se modernizovalo a stalo se zemí jakou je dnes.

Všechno to začalo tím, že USA objevily zlato v Kalifornii. V důsledku toho Američané potřebovali nové přístavy, aby mohli doplňovat palivo do svých lodí na jejich obchodních cestách v Tichém oceánu. Americký prezident Millard Fillmore požádal v roce 1853 o přístup do některých japonských přístavů, ale neudělal to po dobrém.

Ačkoli japonští vládci nebyli spokojeni s dohodou, která jim prakticky nic nepřinesla na oplátku, uvědomili si, že ji musí přijmout, protože se nemohli rovnat jedné z nejrychleji se rozvíjejících a vojensky nejvyspělejších zemí světa.

To však způsobilo vnitřní krizi – většina Japonců (zejména Samurajů) byla proti takové dohodě, takže následoval puč a občanská válka. Výsledkem bylo takzvané období Meidži, tedy zhruba čtyřicetiletá éra, během níž se Japonsko vyvinulo z feudální společnosti v moderní průmyslovou zemi a stalo se jednou z nově vznikajících světových velmocí.

Počkejte, říkáte si! Ale nedošlo snad k převratu?

Ano, došlo. Jakmile však byli nastoleni noví vůdci, uvědomili si, že pokud Japonsko nebude samo supervelmocí, riskuje kolonizaci evropskými supervelmocemi.

Tak Japonsko učinilo první krok k překonání krize – uznává svou situaci a provádí poctivé sebehodnocení. Nyní nastal čas na selektivní změny.

V souladu s 12krokovým programem si Japonsko vzalo za vzor další země – Německo pro svou ústavu a armádu, Británii pro své vojenské lodě a námořnictvo.

Nezměnili se však úplně – přijali mnoho prvků ze západních společností, které se snažili napodobit, ale zůstali věrní většině svých tradic a vytvořili jedinečnou směs asijské trpělivosti a obětavého charakteru se západní touhou po svobodě a individualismu.

Výsledek?

Porazili Rusy během rusko-japonské války v letech 1904-05 a oznámili světu, že jsou silou, se kterou je třeba počítat.

Je pravda, že Rusko bylo ovládáno carem Mikulášem a bylo více méně feudálním státem, ale koneckonců to bylo první vítězství asijské mocnosti nad evropským nepřítelem.

Chile pro všechny Chilany

Na rozdíl od většiny jihoamerických zemí bylo Chile po většinu své existence demokratickým státem. Už od roku 1925 bránil volební systém země tomu, aby některá ze tří stran (levicová, centristická a pravicová) převzala úplnou kontrolu.

Bylo tomu tak i v roce 1970, kdy byl zvolen marxista Salvador Allende prezidentem se ziskem přibližně 36 % hlasů. Přestože měl dobré ideje, Allende je špatně provedl a přijal špatná řešení daných problémů.

Allende ignoroval skutečnost, že ho podpořila pouze třetina chilských voličů a že mezi dvěma třetinami, které byly proti němu, byly i mocné síly (například chilské ozbrojené síly, chilští kapitalisté a především vláda Spojených států).

Přesto znárodnil měděné společnosti vlastněné Spojenými státy, zmrazil ceny, nahradil prvky volného trhu chilské ekonomiky státním plánováním v socialistickém stylu, výrazně zvýšil mzdy a vládní výdaje, vytiskl papírové peníze, aby pokryl vzniklé vládní deficity.

Výsledek?

Polarizace politického klimatu, která ukončila chilskou demokracii a na Allendeho místo, který byl buď zavražděn, nebo spáchal sebevraždu, dosadila diktátora.

Takto Diamond shrnuje situaci.

11. září 1973, po několika letech politického patu, byla demokraticky zvolená chilská vláda prezidenta Allendeho svržena vojenským pučem. Jeho vůdce, generál Pinochet, zůstal u moci téměř 17 let. V době, kdy jsem několik let před pučem žil v Chile, moji chilští přátelé nepředvídali ani samotný puč, ani světové rekordy v sadistickém mučení, jež Pinochetova vláda překonávala. Naopak mi hrdě vysvětlovali dlouhou demokratickou tradici Chile, zcela nepodobné ostatním jihoamerickým zemím. Dnešní Chile je opět demokratickou výjimkou v Jižní Americe, ale selektivně změněnou. Zahrnuje v sobě prvky Allendeho i Pinochetova modelu. 

I když se chilská demokracie během pouhých několika let změnila v sadistickou diktaturu, rozhodnutí Pinocheta předat ekonomiku Miltonu Friedmanovi a Chicagu Boys bylo z dlouhodobého hlediska velmi prospěšné.

Je pravda, že Chile nikdy znovu neprivatizovalo měděné doly (které stále tvoří 10 % chilského HDP), ale vše ostatní bylo ponecháno na rozhodnutí volného trhu. To rozhodlo, že se Chile stane zemí s nejvyšším Giniho koeficientem (což znamená: bohatství v Chile stále není dobře rozděleno), ale také jednou z nejrozvinutějších zemí světa.

Proč si diktátor zvolil politiku volného trhu, zůstává dodnes nejasné. Pinochetova volba však nakonec vyústila ve stabilizaci chilské společnosti a překonání její nejhorší krize.