Život na cestě

Vzestupy a pády života, v němž se věda spojila s vyprávěním příběhů

Když bylo Oliveru Sacksovi 12 let, dostal prorocké školní vysvědčení. Jeden z jeho učitelů shrnul jeho vyhlídky do jediné věty: "Sacks to dotáhne daleko, pokud ovšem nezajde příliš daleko." 

Jako by to chtěl dokázat, trávil mladý Oliver volný čas doma prováděním nebezpečných chemických pokusů, které naplňovaly dům škodlivými výpary. 

Na jedné straně to byl předčasný koníček, který odrážel jeho počínající zájem o vědu a předznamenával jeho budoucí kariéru v medicíně. Na druhou stranu měl štěstí, že dům nezapálil – a nebylo to naposledy, kdy se kvůli svým pokusům ocitl v ohrožení svého života.

Toto je příběh o tom, jak to Oliver Sacks skutečně daleko dotáhl. Stal se z něj autor bestsellerů a oceňovaný neurolog, který svým výzkumem a psaním poučil a pobavil miliony čtenářů. K úspěchu však v žádném případě nešel tou nejpřímější cestou. Ve svých dvaceti a třiceti letech se vydal několika oklikami a téměř úplně sešel z cesty. Nějakou dobu žil dvojím, dokonce čtyřnásobným, životem: přes den lékař, večer a o víkendech vášnivý motocyklista, kulturista a uživatel drog. 

V jednu chvíli rozhodně zašel příliš daleko – málem kvůli závislosti přišel o život. Naštěstí to přežil a vypráví o tom – příběh, který vám přiblížíme v tomto shrnutí.

Zápal pro literaturu

Psal se rok 1950 a Oliveru Sacksovi bylo 17 let. Cestoval sám, právě dokončil běžkařský výlet v Norsku a chystal se nastoupit na trajekt, aby se vrátil do Anglie. V duty-free shopu u přístavu si koupil pár suvenýrů, které si chtěl vzít s sebou domů: pár dvoulitrových lahví aquavitu – silného skandinávského alkoholu se zlověstným názvem "100 proof". 

Pak ale Oliver narazil na malý problém. Při hraniční kontrole mu norští celníci oznámili, že do Spojeného království smí dovézt pouze jednu láhev alkoholu. Nevadilo jim, že opustí zemi s druhou lahví, ale jejich britští kolegové by mu ji po příjezdu do Anglie zabavili.

Co má dělat? 

Oliver seděl na horní palubě trajektu v mrazivém vzduchu Severního moře a začal pít z jedné z lahví, aby se zahřál. Ostatní cestující se ukryli v kabině, Oliver byl sám. Ale to bylo v pohodě. Měl na čtení svůj román. A ne jen tak ledajaký román, ale Odyssea – sedmisetstránkové mistrovské dílo Jamese Joyce.

Kniha ho natolik pohltila, že nevnímal plynutí času, ani ubývání akvavitu, který postupně vypíjel po doušcích. Než se vzpamatoval, trajekt dorazil do Anglie a láhev byla prázdná. Oliver se však cítil zcela střízlivý. Ten alkohol asi není tak silný, jak se tvrdí, pomyslel si. 

Vstal a okamžitě padl na obličej. Byl úplně opilý. 

Nebylo to poprvé, co propadl knize. O pár let dříve ho kniha Johna Steinbecka Cannery Row inspirovala k tomu, že se chtěl stát mořským biologem – stejná profese, kterou vykonává jedna z hlavních postav románu. Později se jeho zájem přesunul k neurologii. Ačkoli měl Oliver vždy vědecké sklony, měl také hlubokou lásku k příběhům a vyprávění. 

Částečně to pocházelo od jeho matky. Když byl malý, trávili spolu hodiny čtením klasických knih britských autorů, jako byli D. H. Lawrence, Anthony Trollope a Charles Dickens. Když byl o něco starší, četl americké romány Jamese Fenimora Coopera a knihy s vědeckou tematikou, jako je například Plavba na lodi Beagle od Charlese Darwina. A jako teenager se stal předsedou literárního spolku na střední, což byla mnohem slavnější pozice než ta, ve které jsme ho nechali ležet na horní palubě trajektu. 

Naštěstí ho tam našel jeden z členů posádky lodi a pomohl mu odkulhat z lodi pomocí lyžařských holí, které používal jako improvizované berle. 

Ale přestože se Oliver nedokázal postavit ani na vlastní nohy, cítil se triumfálně, jako by zvítězil nad systémem. I když by si to možná užili, britští celníci mu tu druhou láhev aquavitu přece jen nezabaví.

Zraňující slova

Příští rok, hned poté, co Oliverovi bylo osmnáct, se jeho otec rozhodl, že je načase, aby si promluvili. Oliver získal stipendium na Oxfordské univerzitě a chystal se opustit rodinný dům v severozápadním Londýně, aby se stal studentem medicíny. Než odjel, chtěl s ním otec probrat něco, co měl na srdci. 

Rozhovor začal docela nevinně tématam Oliverova kapesného a dalších finančních záležitostí. Pak se ale přešlo k tomu, o čem chtěl jeho otec skutečně mluvit: Oliverův nezájem o dívky a co to znamená. 

"Nemáš rád holky?" zeptal se otec. 

"Jsou v pohodě," odpověděl Oliver a doufal, že tím rozhovor skončí. 

Jeho otec však na věc naléhal: "Možná se ti líbí kluci," navrhl. 

Ano, připustil Oliver, ale byl to jen pocit a nikdy podle něj nejednal. Prosil otce, aby to matce neříkal. 

Tohle byla Anglie padesátých let. Homosexuální chování bylo stále trestné a všeobecně se považovalo za morální úchylku i patologický stav. Jeho matka se narodila v 90. letech 19. století a vyrůstala v ortodoxní židovské rodině, takže Oliver tušil, že i ona má na toto téma tradiční, netolerantní názory. Jak by reagovala, kdyby se dozvěděla, že její syn je homosexuál? Obával se nejhoršího a nechtěl, aby se to dozvěděla. 

Ale jeho otec jí to stejně řekl. Oliver nikdy nezapomněl, co se stalo potom. Jeho matka seběhla ze schodů a ve tváři se jí zračil vztek, jaký nikdy předtím neviděl. 

"Jsi ohavnost," řekla mu. "Kéž by ses nikdy nenarodil."

Když se Oliver jako dospělý ohlédl za touto událostí, dokázal si tato hrozná slova srovnat v hlavě. Ve většině oblastí života byla jeho matka otevřený člověk a obecně byla laskavým a podporujícím rodičem. Ale stejně jako my všichni byla plodem svých životních okolností a v této jedné konkrétní oblasti byla její mysl omezená. 

K tomu přistupovala skutečnost, že jeho mladší bratr Michael trpěl schizofrenií. Vzhledem k tomu, jak se tehdy pohlíželo na homosexualitu, musela mít pocit, že ztrácí dalšího syna kvůli duševní poruše. Když se dozvěděla pravdu o Oliverovi, byla zdrcená a vzteklá. Několik následujících dní s ním odmítala mluvit; pak ale mlčení skončilo, jejich vztah se obnovil a ona se o tom už nikdy nezmínila. 

Nechtěla mu ublížit. Její slova ho však samozřejmě přesto hluboce ranila a tento incident sehrál významnou roli v tom, že se Oliver snažil vytěsnit myšlenky na svou sexuální orientaci po většinu svého života.

Talent pro psaní

Na papíře vypadají Oliverova dvacátá a třicátá léta jako léta vysoce úspěšného člověka, který přesně ví, co chce v životě dělat. Vystudoval fyziologii a biologii na Oxfordské univerzitě. Lékařský titul, opět z Oxfordu. Stáže a výzkumné pobyty v různých britských a amerických nemocnicích a na univerzitách. Byl to působivý životopis. 

Ale popravdě řečeno, Oliver si nebyl jistý, co chce během této doby dělat. Několikrát se rozhodoval mezi zoologií a medicínou, a i když se rozhodl pro medicínu, stále váhal, zda se má věnovat lékařské nebo výzkumné kariéře. Pochyboval také o tom, zda je jeho volba povolání skutečně jeho volbou; oba jeho rodiče byli lékaři a on měl pocit, že na něj tlačili, aby šel v jejich šlépějích. Mezitím stále miloval vyprávění příběhů a měl ambice stát se spisovatelem. 

Dlouhodobá budoucnost mu byla nejasná ale z krátkodobého hlediska byla během jeho vysokoškolských studií jistá alespoň jedna věc: ať se mu daří v anatomii. Jinak by z něj byla jeho matka – chirurg a anatom –hluboce zklamaná. 

Po několika letech studia nastal čas, kdy měl složit závěrečné zkoušky z tohoto předmětu. Oliver nebyl moc dobrý v testech, které se soustředily na zapamatování si spousty faktů. Před nástupem do Oxfordu třikrát neuspěl u předběžných zkoušek, než je nakonec na čtvrtý pokus úspěšně složil. Proto asi nemělo překvapit, že když byly zveřejněny výsledky zkoušek z anatomie, Oliver se umístil na předposledním místě v celé třídě. 

V obavách z matčiny reakce zašel do své oblíbené hospody a vypil čtyři nebo pět půllitrů tvrdého cideru. A pak se mu v hlavě zrodil bláznivý plán: vynahradí si své chmurné výsledky tím, že se bude ucházet o jednu z nejprestižnějších cen Oxfordské univerzity: stipendium Theodora Williamse v oboru lidské anatomie. To by vyžadovalo složení esejistické zkoušky. 

Byly tu jen dva problémy – zkouška už začala a Oliver byl opilý. To mu však nebránilo v tom, aby se dopotácel do zkušební místnosti, zaujal volné místo a následující dvě hodiny bez přestání čmáral. 

Bylo tam sedm otázek. Oliver se soustředil jen na jednu z nich a zbylých šest ignoroval. "Znamená strukturální diferenciace funkční diferenciaci?" "Ano," odpověděl. Aby na tuto otázku odpověděl, vypracoval argument a snažil se ho podložit všemi zoologickými a botanickými znalostmi, na které si vzpomněl.  

Ten víkend byly výsledky oznámeny v Timesech. Vítězem se stal Oliver Sacks.

Možná nebyl tak dobrý ve vzpomínání na fakta, ale měl talent na psaní esejů. V následujících letech tento talent rozvíjel a poskytoval mu prostředek ke spojení jeho dvojí vášně pro vědu a vyprávění příběhů.

Co se stalo v Amsterdamu

Po absolvování Oxfordu měl Oliver pocit, že musí udělat ještě poslední věc, než se stane plnohodnotným dospělým. Bylo mu 22 let a stále ještě musel přijít o panictví. 

Poslední rok byl poněkud pochmurný. Zůstal na Oxfordu kvůli výzkumnému projektu a ten nedopadl zrovna nejlépe. Zkrátka a dobře, šlo o experiment s hromadou kuřat, při kterém většinu z nich omylem zabil. Aby toho nebylo málo, jeho vedoucí výzkumu byl prakticky zavřený ve své kanceláři a naprosto ho nepodporoval, a většina jeho přátel z Oxfordu odešla poté, co předchozí rok ukončili studium. Společensky izolovaný a frustrovaný svou prací se propadal stále hlouběji do depresí. 

Rodiče ho přesvědčili, aby odjel do Izraele a strávil léto 1955 prací v kibucu – komunální farmě poblíž Haify. Fyzická práce, smysl pro komunitu a izraelské slunce zapůsobily jako kouzlo a on odjel z Izraele fit, opálený a pohledný. Zdálo se, že je ten správný čas na to, aby se pokusil o svou první sexuální zkušenost. 

A tak se vydal do Amsterdamu. Navštívil ho už dříve a připadal mu jako otevřené, přátelské město – místo, kde by se mohl cítit méně zdrženlivý. Ale když tam dorazil, nevěděl, co má dělat. Stále se styděl a cítil úzkost – emoce, které ho trápily po celý život. Při společenských setkáních měl tendenci stahovat se do kouta a doufat, že bude neviditelný. Nyní se snažil vymanit ze své skořápky a udělat něco, co pro něj bylo dříve nemyslitelné. 

Aby si zocelil nervy, rozhodl se, že se v baru napije alkoholu. Vypil toho tolik, že mu barman odmítl dát další drink. Vypotácel se do noci a nepamatoval si, co se dělo dál. Musel ztratit vědomí. 

Druhý den ráno se probudil v neznámé posteli. Zřejmě ho našel cizí muž ležet ve škarpě a přivedl ho domů, kde se spolu vyspali. Oliver se toho muže zeptal, jestli to bylo příjemné, a on odpověděl, že ano. Ale vyzval Olivera, aby si už nikdy podobným způsobem nehledal sexuálního partnera. Nebylo třeba se opíjet, řekl. Amsterdam byl tolerantní město přátelské k homosexuálům a on mohl být sám sebou. 

Sacks se ve svých pamětech nevyjadřuje k tomu, zda bylo toto sexuální setkání dobrovolné, ale uvádí, že se cítil tak ohromen sdělením tohoto muže o přijetí, že se rozplakal úlevou. Amsterdam se stal jeho nejoblíbenějším městem v Evropě a během svého života se tam mnohokrát vrátil. 

Jeho vztah ke své sexualitě však bude i nadále neuspokojivý. V dospělosti měl do svých 40 let jen několik letmých sexuálních setkání a romantických vztahů. Po posledním románku s neznámou ženou žil následujících 35 let v celibátu.