Leonardo da Vinci

Walter Isaacson je americký spisovatel, novinář a historik, který se specializuje na biografie významných osobností. Narodil se v roce 1952 v New Orleans a vystudoval Harvardovu univerzitu. Po ukončení studií pracoval jako novinář pro časopisy Time a The New Yorker.

V roce 1992 se stal výkonným ředitelem CNN a později i předsedou vydavatelského domu Time Inc.

Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie Steva Jobse, Leonarda da Vinciho, Benjamina Franklina a Alberta Einsteina.

Jeho knihy jsou známé pro svou detailnost a schopnost přiblížit čtenáři životy těchto významných osobností. Isaacson je také členem správní rady Aspen Institute, organizace zaměřené na vzdělávání a výzkum v oblasti společenských věd.

V současné době žije Walter Isaacson v Washingtonu D.C. a pracuje jako profesor na Tulane University. Jeho knihy jsou přeloženy do více než 35 jazyků a získaly řadu ocenění. Isaacson je považován za jednoho z nejvýznamnějších biografů současnosti.

Úvod

Leonardo da Vinci nebyl obyčejný umělec. Byl prototypem renesančního člověka, nestyděl se zasahovat do mnoha oborů. Neuvěřitelným inovátorem byl z velké míry díky širokému záběru zájmů a zvládnutí mnoha oborů. A všechny byly vedeny neukojitelnou zvědavostí ohledně toho, jaké místo vlastně zaujímá člověk v rámci přírody.

Leonardo je sám o sobě mýtus. Inspiroval umělce a tvůrčí mozky od malíře Rafaela po spisovatele Dana Browna, od surrealisty Salvadora Dalího po hudebníka Bradforda Coxe, zakladatele skupiny Deerhunter.

Leonardův život nebyl obyčejný a zkusíme ho tady popsat a vše zasadit do souvislostí. Je mnohem snazší ocenit Leonardův talent a postřehy, pokud skutečně víte, na co reagoval a co jeho myšlenky a díla předznamenávaly.

Především je to příběh o inspiraci. Je to příběh muže, který strávil většinu svého života prací na zakázku, a proto nedokázal dokončit projekty ani publikovat svá největší díla. Je to příběh, který ukazuje, že talent nakonec vždycky zvítězí. Bez ohledu na rozptýlení nebo potíže na cestě.

Původ a životní orientace

I v nejlepších dobách by se označení „nemanželské dítě“ mohlo těžko považovat za velké plus. Ale pro Leonarda da Vinciho se to stalo výhodou.

Leonardo se narodil 15. dubna 1452 jako nemanželské dítě Pierovi da Vincimu a šestnáctileté venkovské dívce Caterině Lippi.

Piero byl notářem ve městě Vinci. Pracoval pro obchodníky a knížata z vyšších vrstev, řešil jejich spory a vyřizoval obchodní transakce. Byla to docela vážená práce – dokonce díky ní mohl Piero používat čestný titul „Ser“.

Protože se však Leonardo narodil jako nemanželské dítě, nebyl nucen zapojit se do Pierova podnikání.

Pierův otec, dědeček i pradědeček byli notáři a za normálních okolností by se jím stal i Leonardo. Abyste se však mohli stát notářem, museli jste být členy cechu. Není potřeba dodávat, že existovala pravidla určující, koho do něj pustí – rozhodně žádné nemanželské dítě – a proto měl Leonardo dveře zavřené.

Toto vyloučení však Leonardovi poskytlo příležitost k rozvoji. Nebyl jediný, kdo těžil z toho, že byl nemanželským dítětem. I někteří z nejslavnějších kardinálů, knížat a generálů té doby se narodili mimo manželství. Totéž platilo o renesančních básnících Giovannim Boccacciovi a Petrarkovi, stejně jako o malíři Leonu Battistovi Albertim, který sám Leonarda výrazně ovlivnil.

Teoreticky mohl Piero později vyplnit papíry, kterými by Leonarda „legitimizoval“. Nemělo to však smysl, protože od počátku bylo jasné, že Leonardo je předurčen pro život umělce.

Dávalo to smysl. Neposlali ho do žádné z předních latinských škol, což Leonarda ještě více podnítilo k tomu, aby se učil na základě své jedinečné osobní zvídavosti a z vlastní zkušenosti. Čekal ho jiný druh života.

Leonardo vynikal již jako učeň

V roce 1464 se Piero s malým Leonardem přestěhoval z Vinci do Florencie, města proslulého uměním a obchodem. V té době zde žilo 83 hedvábníků, 84 řezbářů a 30 malířů. Kromě toho mělo město nejvyšší gramotnost v celé Evropě.

Právě ve Florencii se Leonardovi začalo skutečně dařit. Ve 14 letech nastoupil do učení v dílně Andrey del Verrocchia, umělce a inženýra, a také Pierova klienta.

Stát se malířem a umělcem bylo v té době hodně podobné jako stát se tesařem nebo kovářem. Byla to ryze řemeslná práce.

Verrocchiova dílna nebyla jiná. Klienti si objednávali obrazy z jeho ateliéru podobně jako vázy nebo mosazné kliky, které tam také šlo objednat.

Vlastně i díky Leonardovým úspěchům nejsou dnes umělci považováni za pouhé řemeslníky. Z dnešního pohledu jde spíše o kreativní, vysoce respektované osobnosti, které dokážou vytvářet díla nutící k zamyšlení. Leonardo se ale jako umělec formoval ve Verrocchiově dílně. Výuka byla přísná a Leonardo skutečně rozvíjel své schopnosti: porozuměl perspektivě, geometrii a tomu, jak malovat světlo a stín.

Ve dvaceti letech Leonardo nejenže získal titul „mistr malíř“, ale překonal i nadání svého učitele.

Práci obou malířů můžete nejzřetelněji porovnat na obraze Křest Krista, na kterém Verrocchio a Leonardo spolupracovali.

Obraz zobrazuje dvojici andělů vedle Krista. Ten, kterého namaloval Verrocchio, je poněkud plochý a bez života. Je na něm patrná ostrost rysů, díky níž se zdá, že andělovy vlasy sedí na hlavě jako špatně nasazená paruka.

Leonardův anděl je zcela jiný. Má živou tvář a oči, nejsou na něm žádné ostré hrany. Používá techniku známou jako sfumato – což lze přeložit jako „kouřovost“ – aby zjemnil ostré linie a přechod z vlasů na čelo vypadal přirozeně.

Leonardo používal sfumato, protože se domníval, že přesněji znázorňuje, jak lidské oko vnímá objekty. V následujících staletích se právě touto technikou proslavil po celém světě.

Průkopník nových technik

V 70. letech 14. století pokračoval Leonardo v práci ve Verrocchiově ateliéru jako mistr malíř.

Během svého zdejšího působení namaloval pozoruhodný portrét: Ginevra de Benci. Byl to jeho první obraz bez náboženské tematiky, a navíc se mu podařilo představit zcela nový styl portrétování.

Do té doby byl stylem tvorby u většiny portrétů boční profil. Leonardo však pro sedící Ginevru zvolil tříčtvrteční náhled. A místo pouhého zobrazení vzhledu se Leonardo pokusil zachytit něco z jejího tajemného nitra. Její oči a úsměv ukazují, že je to intenzivní a přemýšlivá mladá žena.

Ale byla to nejen pověst malíře, která v této době vzrostla. Leonardo se stal známým i pro místní úřady.

Na policii se dvakrát objevilo anonymní obvinění z nezákonné sodomie. Protože však v jednom z nich byl zmíněn i člen mocné rodiny Medicejských, pravděpodobně zatahali za nitky, aby obvinění (a případná další obvinění) neměla šanci na úspěch.

Ne, že by to, co Leonardo dělal, bylo nějak zvlášť neobvyklé. Florencie byla městem známým homosexualitou. Ve skutečnosti byl v té době v Německu „Florenzer“ slangový výraz pro homosexuála.

V roce 1477 si Leonardo ve Florencii otevřel vlastní dílnu a začal pracovat na tom, co mělo být prvním z mnoha nedokončených projektů. U tohoto obrazu, známého jako Klanění tří králů, zvolil mimořádně neotřelý přístup k námětu.

Maloval docela běžný výjev. Obvykle umělci zobrazovali tři krále přinášející dary Ježíškovi.

Leonardo však obraz naplánoval jinak. Marie a Ježíš měli sedět uprostřed vířící bouře emocí. Dokonce i zobrazená zvířata měla být přemožena duchovní bázní.

K externalizaci psychologie prostřednictvím gest a výrazu použil stejnou techniku, jakou použil na portrétu Ginevry. Tentokrát však byla ještě radikálnější.

Obraz nebyl nikdy dokončen. Leonardo zcela opustil svůj obraz i samotnou Florencii.

Bavičem u Ludovica Sforzy

Ačkoli cesta z Florencie do Milána v roce 1482 trvala pouhý týden, obě města byla jak dva vzdálené světy. Zatímco Florencie byla republikou, kde měli velký vliv bohatí bankéři, v Miláně vládl rod Sforzů.

Leonardo se tam vydal v naději, že v Ludovicu Sforzovi, budoucím milánském vévodovi, najde ochotného mecenáše. Předložil mu působivý seznam svých schopností. Tvrdil, že je zběhlý ve vojenském inženýrství, a tudíž bude schopen navrhovat přenosné mosty, mobilní děla a obrněné vozy. Jinak, dodal jen tak na okraj, by se v době míru věnoval sochařství a malířství.

Už tehdy bylo jasné, že se rozhodl, že se neomezí pouze na malování.

Během let strávených v Miláně se Leonardo snažil zabývat svým hlavním zájmem, analogií mezi přírodou, člověkem, architekturou a technikou.

Například na počátku 80. let 14. století přišel s myšlenkou, že zdravé město bude nejlépe fungovat, když bude jako zdravý člověk. Kanály by zajišťovaly cirkulaci čisté vody, jako v žilách cirkuluje krev, zatímco podzemní kanalizační systém by likvidoval odpad, jako střevní systém likviduje výkaly. Tato myšlenka předběhla svou dobu. Ludovico však Leonardovu nabídku na přebudování milánských vodních cest nepřijal.

Leonardo si však našel své místo jinde: vévoda ho měl rád po ruce, aby mu pomáhal se zábavou u dvora.

Ještě před příchodem do Milána získal Leonardo zkušenosti v divadle. Ve Florencii navrhoval rekvizity a maloval kulisy. V Miláně se ale rozjel naplno. Na dvoře Sforzů se konaly jeho představení, hry a vědecké demonstrace.

Leonardova Maska planet (ang.The Masque of the Planets) byla obzvláště propracovaným představením. Mechanické rekvizity a malované scenérie diváky okouzlily. A díky tomuto úspěchu Leonardova prestiž ještě vzrostla. Ve skutečnosti dosáhl větší slávy jako bavič než jako malíř.