Mžik

Malcolm Gladwell je kanadský novinář, spisovatel a publicista, který se proslavil svými knihami o sociálních a psychologických tématech. Narodil se v roce 1963 v Anglii, ale vyrůstal v Kanadě. Studoval na University of Toronto a později na University of Oxford.

Svou kariéru začal jako novinář v The Washington Post a později v The New Yorker, kde se stal redaktorem. V roce 2000 vydal svou první knihu "The Tipping Point: How Little Things Can Make a Big Difference" (Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky), která se stala bestsellerem a přinesla mu celosvětovou slávu.

Dalšími jeho knihami jsou "Blink: The Power of Thinking Without Thinking" (Mžik: Jak myslet bez přemýšlení), "Outliers: The Story of Success" (Mimo řadu: Anatomie úspěchu), "David and Goliath: Underdogs, Misfits, and the Art of Battling Giants" (David a Goliáš: Outsiderové, odpadlíci a umění bojovat s obry) a "Talking to Strangers: What We Should Know about the People We Don't Know" (Proč si nerozumíme: Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme).

Gladwell je známý svým poutavým stylem psaní a schopností přinést nový pohled na známá témata. Jeho knihy jsou často citovány a diskutovány v akademických kruzích i mezi laickou veřejností.

Důvěra v intuici

Věříte při rozhodování své intuici?

Pokud ano, měli byste o ní vědět několik věcí.

Zaprvé, pravděpodobně ji používáte mnohem častěji, než si myslíte. Dokonce i v případech, kdy si myslíte, že jste situaci racionálně analyzovali a přišli s nějakým pádným odůvodněním své volby, pravděpodobně jen podporujete svůj prvotní instinkt.

Zadruhé, vaše intuice může často přinést lepší úsudek než promyšlená analýza. Je to proto, že se zbavuje všech nepodstatných informací a zaměřuje se jen na klíčové faktory. Její nevýhodou však je, že je také ovlivněna nejrůznějšími nevědomými faktory, jako jsou předsudky a předpojatost, které vás mohou svést na scestí.

Pro správné rozhodování je zásadní vědět, kdy intuici věřit a kdy ne.

Vědomé úsudky nejsou vždy spolehlivé

Lidský mozek se při rozhodování v každé situaci spoléhá na dvě strategie:

Jednou strategií je vědomé zaznamenávání a zpracovávání informací, zvažování pro a proti a racionální vyvozování nejlepších závěrů. Tento druh zpracování informací je velmi pomalý a v některých situacích na něj prostě není dostatek času.

A tak se v průběhu lidské evoluce vyvinula druhá a mnohem rychlejší strategie: rychlá jako blesk, a to ve formě podvědomí, které dělá spíše rychlé úsudky na základě instinktů než důkladné analýzy.

Tato druhá rozhodovací strategie umožňuje mozku přenést část zátěže složitých myšlenkových procesů na podvědomí. Pod povrchem, aniž bychom o tom věděli, nevědomá část mozku zpracovává situace a rozhoduje o nejlepším postupu bez mrknutí oka.

Mnoho lidí má tendenci důvěřovat pouze svým vědomým úsudkům a je nespokojeno s rozhodováním na základě svých pocitů nebo intuice. Ukazuje se však, že blesková rozhodnutí jsou často mnohem lepší než rozhodnutí učiněná po důkladné analýze.

Jako příklad uveďme, že existují tenisoví experti, kteří dokáží intuitivně předpovědět, kdy hráč podá chybu, ačkoli nejsou schopni přesně určit proč. A existují odborníci na umění, kteří dokáží na první pohled rozpoznat padělané umělecké dílo jen díky zvláštnímu pocitu, a teprve později dokáží svůj rychlý úsudek racionálně vysvětlit.

V mnoha situacích existují vzorce a zákonitosti, které podvědomí rozpozná rychleji než vědomá a logická mysl. Právě v těchto chvílích bychom měli důvěřovat svým bleskovým rozhodnutím.

Efektivita našeho podvědomí

Ačkoli důslednost může být často ctností, při rozhodování má málokdy smysl pečlivě zkoumat každou dostupnou informaci. Obvykle je efektivnější soustředit se na několik důležitých faktů a ostatní vynechat.

Řekněme, že pozorujete mladý pár a chcete přesně předpovědět, zda jejich vztah vydrží. Za tímto účelem je nejlepší soustředit se na několik konkrétních klíčových znaků: pokud například v jejich vzájemných vztazích zahlédnete náznak pohrdání, je to silný ukazatel toho, že by na jejich společné životní cestě mohly být problémy.

Pokud se však budete snažit analyzovat každý kousek informace, bude pro vás obtížné udělat přesnou předpověď, protože spousta malých nepodstatných informací zakrývá těch několik velkých, relevantních. Pokud jste například zaneprázdněni pozorováním nohou, držení těla a hovoru této dvojice, mohou vám uniknout zásadnější ukazatele jejich situace, jako jsou např. právě třeba pohrdavé pohledy.

V mnoha rozhodovacích situacích za nás naše podvědomí provádí přesně toto dělení: tím, že rozlišuje mezi důležitými a nedůležitými informacemi, prosívá části našeho vnímání, které jsou nejvíce potřebné k přesnému úsudku.

Můžeme dělat dobré rychlé úsudky, protože naše podvědomí je v tomto procesu filtrování neuvěřitelně dobré. Stejně jako odborníci na vztahy vědí, kterým signálům, například známkám opovržení, mají v interakcích mezi páry věnovat pozornost, jsou naše spontánní rozhodnutí založena na několika vybraných informacích.

Podvědomí versus racionální úsudek

V každodenním životě neustále používáme rychlé úsudky. Pokud jde například o lásku, víme, zda nás daná osoba přitahuje, hned jak ji potkáme. Fotbalisté zase používají svůj „brankářský instinkt", který jim pomáhá automaticky přejít do brankářské pozice. Někteří investoři dokonce naslouchají bolestem zad, podle nichž určí, kdy je čas prodat své akcie.

Ve všech těchto situacích se rozhoduje v podvědomé části mozku.

Mnoho lidí má však tendenci důvěřovat faktům a číslům více než pocitům a intuici, a proto obvykle přicházejí s logickým vysvětlením svých rychlých úsudků až poté, co je učiní.

Například brankář může po fotbalovém zápase přičítat své četné skvělé zákroky během hry tomu, že byl prostě „ve správný čas na správném místě", i když toto vysvětlení neodráží to, co se mu v tu chvíli „skutečně" honilo hlavou: jeho automatické reakce na střely na branku vycházely z jeho podvědomí.

Podobně i naše vědomá vysvětlení týkající se ideálního romantického partnera mají jen velmi malou souvislost s tím, koho máme nakonec skutečně rádi. Můžeme se dokola rozepisovat o nejdůležitějších vlastnostech, které by měl náš budoucí partner mít, ale když někoho potkáme, neprojdeme si celý seznam žádoucích vlastností. Místo toho prostě intuitivně víme, jestli se nám líbí nebo ne. A nejčastěji je naše intuitivní rozhodnutí v rozporu s racionálně sestaveným seznamem žádoucích vlastností, který jsme měli předtím.

Rozhodování je ovlivněno našimi nevědomými asociacemi

Nevědomí ovlivňuje naše jednání velmi specifickým způsobem.

Například v jedné studii byla skupina lidí požádána, aby hrála hru Trivial Pursuit, ale před začátkem byla rozdělena do dvou skupin a dostala úkol: první skupina měla přemýšlet o tom, co by znamenalo být profesorem, zatímco druhá přemýšlela o tom, co by znamenalo být fotbalovým chuligánem.

Výsledkem bylo, že se výkony obou skupin lišily: skupina, která přemýšlela o „inteligentním" profesorovi, měla více správných odpovědí než skupina, která přemýšlela o „hloupém" fotbalovém chuligánovi. Asociace měly vliv na výkon hráčů.

Podobně naše nevědomé asociace neustále ovlivňují naše chování.

Většina z nás se například naučila nevědomě a automaticky spojovat atributy jako „bílý", „muž" a „vysoký" s vlastnostmi, jako je moc a kompetence. I když explicitně nevěříme, že vysocí bílí muži jsou kompetentnější než nízké černošky, mnozí z nás si tyto asociace vytvářejí nevědomě.

Výzkumy totiž ukázaly, že je snazší být profesně úspěšný jako vysoký bílý muž. Bylo dokonce prokázáno, že nárůst výšky o pouhý jeden centimetr se promění ve znatelně vyšší plat, a že nejvyšší manažerské pozice zastávají téměř výhradně bílí muži nadprůměrné výšky.

Případ Warrena Hardinga je důkazem toho, že spojování obecných vnějších znaků s určitými schopnostmi může být strašnou chybou. Harding byl po skončení první světové války zvolen prezidentem Spojených států, protože si jeho příznivci jednoduše mysleli, že „vypadá prezidentsky". Neměl žádné skutečné schopnosti ani zásluhy, kterými by se mohl pochlubit, a dnes je všeobecně považován za jednoho z nejhorších prezidentů všech dob.